Bývalý prezident Jižní Afriky Nelson Mandela by dnes oslavil 100 let. Významné jubileum, které stojí za připomenutí. Mohli jsme si přečíst oslavné chorály na jeho hrdinství a zásluhy, kterým se nakonec po zásluze dostalo ocenění v podobě Nobelovy ceny míru v roce 1993.
V záplavě té slávy je ovšem zapotřebí připomenout, že situace v Jižní Africe zdaleka nebyla tak černobílá, jak se většině komentátorů v českých médiích zřejmě jeví.
Především je třeba si připomenout, že Nelson Mandela nebyl vězněn bezdůvodně, ale že se jednalo o komunistu a významného člena organizace Africký národní kongres, která byla v USA až do roku 2008 na seznamu teroristických organizací. ANC se vzdal násilí teprve po Mandelově propuštění z vězení v roce 1989. Vedení ANC bylo z velké části infiltrováno komunisty a celá organizace byla financována a vyzbrojována ze Sovětského svazu a jeho satelitů. A zatímco se Jižní Afrika za vlády Národní strany těšila v 60. letech minulého století (v době tzv. apartheidu) bezprecedentní prosperitě a míru, byly to především komunisté v naší části světa, kteří hlásali své polopravdy o „potlačování černé většiny“ a o „slastném životě Afričanů bez jejich utlačovatelů v nové Azánii..“ Pamflety distribuované ANC v 60 letech minulého století nenechávaly nikoho na pochybách o teroristických záměrech organizace: „abychom zničili Verwoerda, musíme zlikvidovat nástroje bílé moci…doly, železnice, doky, továrny, farmy, policii a celou administrativu. Organizované násilí rozdrtí apartheid“ (citováno z dopisu J.A. Maraise periodiku Consultus z 20.7. 1998).
Jak rovněž uvádí ve svém listu JA Marais, je zapotřebí brát také slovo “apartheid“ bez emoční konotace. Nejde o nic jiného než o afrikánské slovo pro separaci, což byl princip politiky vůči africkému obyvatelstvu po většinu období objevování a osídlování Afriky.
A jestli je oddělený vývoj pro různé kultury lepší nebo horší ve srovnání s tavícím kotlem USA by bylo věcí náročné diskuse. Možná, co člověk, to jiný názor a představy. A podíváme-li se do dnešní Evropy, vezměme třeba Německo a Turky, Francii a Severoafričany, vidíme, že tavící kotel také nějak netaví a odlišné kultury dávají přednost separátnímu vývoji, aniž je k tomu vede oficiální politika.
V té souvislosti stojí možná za to připomenout si některá slova prezidenta Jižní Afriky v období 1961-1966 Hendrika Verwoerda, zdůvodňující oddělený vývoj: „Můj názor je,“ říká Verwoerd, „že pokud by mělo dojít ke společnému rozvoji, vedlo by to k nejstrašlivějším zájmovým střetům. Představy o rozvoji a způsobu jeho dosažení Afričanů a Evropanů jsou antagonistické. Takový střet pak může přinést jen neštěstí a mizérii oběma. Jak Bantuové, tak Evropané by tudíž měli hledat cesty, jak se takové mizérii vyhnout…“ řekl Verwoerd ještě ve funkci ministra pro záležitosti Afričanů 5.12. 1950. Ve stejném projevu rovněž řekl: „jakmile na domorodých územích vzniknou kvetoucí společenství, bude potřeba zajistit učitele, obchodníky, úředníky, umělce, zemědělské experty, vůdce pro lokální i širší administrativní tělesa. Jinými slovy, bude třeba zajistit strukturu administrátorů a profesionálů nezbytné pro každé prosperující společenství…“ Přání jihoafrické vlády bylo dojít prostřednictvím odděleného rozvoje k prosperitě všech skupin obyvatelstva, nikoliv ke konfrontaci.
A o tom, kdo má větší právo v tomto koutě Afriky žít, vypovídá Verwoerdova odpověď britskému ministerskému předsedovi Haroldu McMillanovi v reakci na slavný projev o větru změn v Africe (3.2. 1960): „Bílý muž přišel do Afriky, snad aby zde obchodoval nebo aby přinášel evangelizaci, zůstal tady a nejjižnější kout Afriky se postupně stal jeho mateřskou zemí. Dnes už nemáme kam jít. Usadili jsme se v zemi, která byla neobydlená. Také Bantuové přišli do této země a usadili se v některých jejich částech. Je v souladu s úvahami o vývoji v Africe dát jim všechna práva, která přiznáváme všem lidem. Věříme v poskytnutí těchto práv v nejplnějším rozsahu lidem v této části Jižní Afriky, kterou jejich předkové nalezli pro sebe a osídlili ji.
Ale také věříme v rovnováhu. Máme zájem, aby stejná práva a možnosti zůstali bílému člověku v oblastech, které osídlil, bílému člověku, který všechno to, co vidíme, učinil možným“.
Na obavy opozice z páchání nespravedlnosti vůči Afričanům Verwoerd odpovídá: „raději se ptejme, nepácháme-li nespravedlnosti vůči bílým. Nejsou to totiž černí, kdo jsou ohroženi, ohroženi jsou bílí…“
Ne, na politiku jihoafrické vlády se i přes všechny přehmaty a přešlapy nedá dívat černobílými brýlemi, zvláště podíváme-li se na alternativy. Jak skončilo předání moci tzv. černé většině třeba v Kongu, v Alžírsku, Mosambiku, Rhodesii….? Vraždění, bílí odešli a začaly války všech proti všem, které trvají často dodnes.
Ing. Ivo Bezecný
A vžijme se do situace bílých osadníků, menšinového obyvatelstva, které zažilo hrůzy nájezdů a přepadů domorodců, bezuzdné vraždění a vypalování farem, kradení dobytka. Co by je čekalo, kdyby se vzdali moci v době světa rozděleného studenou válkou? Varování dostali v zemích jak uvedeno výše.
A stojí za zmínku ještě jedna maličkost. Často se dočítáme o tzv. rasismu. Verwoerdův „separate development“ však vůbec nebyl založen na rasovém rozdílu, to je na příslušnosti k rase neboli na biologickém základě jako hlavním rozlišovacím faktoru. Takovému vnímání separace se vláda Jižní Afriky snažila všemi prostředky vyhnout. Rozdílný rozvoj se v jejím podání odvíjel od rozdílných sociálních a kulturních potřeb různých kmenů a národů. Byť pravdou je, že míšení ras oficiální politika bránila.
Nakonec snad, že ani podpora Mandelovi nebyla všeobecná. Kmenový vládce největšího jihoafrického národa Zuluů Mangosuthu Buthelezi, zakladatel a šéf Inkatha Freedom Party, se od metod ANC distancoval a hledal řešení problémů Jižní Afriky výhradně v politické cestě. K jeho úspěchům patří třeba dosažení soudního rozhodnutí zabraňující vládě předání části jeho kmenového území v Natalu Svazijsku nebo podepsání deklarace důvěry s předsedou vládnoucí Národní strany, jejímž cílem bylo vytvořit podmínky pro rasový smír v Jižní Africe.
V žádném případě tímto článkem nechci zpochybnit význam působení Nelsona Mandely pro vývoj v Jižní Africe ani obhajovat segregaci bílých a černých v této zemi. Chci pouze naznačit, že politický vývoj na jižním cípu Afriky vůbec nebyl tak jednoduchý a přímočarý jak se může z některých komentářů zdát a že čára mezi správným a nesprávným politickým rozhodnutím zde byla často hodně klikatá. „Kdo jste bez viny, nechť hodí kamenem první“, říká Písmo. V Jižní Africe by se při objektivním nazírání asi viník kamenování nedočkal….
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
