Bývalý prezident Jižní Afriky Nelson Mandela by dnes oslavil 100 let. Významné jubileum, které stojí za připomenutí. Mohli jsme si přečíst oslavné chorály na jeho hrdinství a zásluhy, kterým se nakonec po zásluze dostalo ocenění v podobě Nobelovy ceny míru v roce 1993.

V záplavě té slávy je ovšem zapotřebí připomenout, že situace v Jižní Africe zdaleka nebyla tak černobílá, jak se většině komentátorů v českých médiích zřejmě jeví.

Především je třeba si připomenout, že Nelson Mandela nebyl vězněn bezdůvodně, ale že se jednalo o komunistu a významného člena organizace Africký národní kongres, která byla v USA až do roku 2008  na seznamu teroristických organizací. ANC se vzdal násilí teprve po Mandelově propuštění z vězení v roce 1989. Vedení ANC bylo z velké části infiltrováno komunisty a celá organizace byla financována a vyzbrojována ze Sovětského svazu a jeho satelitů. A zatímco se Jižní Afrika za vlády Národní strany těšila v 60. letech minulého století (v době tzv. apartheidu) bezprecedentní prosperitě a míru, byly to především komunisté v naší části světa, kteří hlásali své polopravdy o „potlačování černé většiny“ a o „slastném životě Afričanů bez jejich utlačovatelů v nové Azánii..“ Pamflety distribuované ANC v 60 letech minulého století nenechávaly nikoho na pochybách o teroristických záměrech organizace: „abychom zničili Verwoerda, musíme zlikvidovat nástroje bílé moci…doly, železnice, doky, továrny, farmy, policii a celou administrativu. Organizované násilí rozdrtí apartheid“ (citováno z dopisu J.A. Maraise periodiku Consultus z 20.7. 1998).

Jak rovněž uvádí ve svém listu JA Marais, je zapotřebí brát také slovo “apartheid“ bez emoční konotace. Nejde o nic jiného než o afrikánské slovo pro separaci, což byl princip politiky vůči africkému obyvatelstvu po většinu období objevování a osídlování Afriky.

A jestli je oddělený vývoj pro různé kultury lepší nebo horší ve srovnání s tavícím kotlem USA by bylo věcí náročné diskuse. Možná, co člověk, to jiný názor a představy. A podíváme-li se do dnešní Evropy, vezměme třeba Německo a Turky, Francii a Severoafričany, vidíme, že tavící kotel také nějak netaví a odlišné kultury dávají přednost separátnímu vývoji, aniž je k tomu vede oficiální politika.