Děkuji, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážená paní ministryně, vážená vládo, kolegyně, kolegové, jak bylo řečeno, myslím, že podstatné věci tady zazněly. Dovolte mi úvodem nicméně, abych vždycky, kdy vystupuji k této věci, tak říkám pohled obyčejného starosty. Pohled člověka, který tak jako mých více než 6 500 kolegů vlastně ten Covid prožívají každodenně v tom individuálním styku s občany a řešení konkrétních a individuálních problémů.

Dovolte mi jenom krátké vrácení v čase. Ten čtvrtek 12. března, kdy se vypnula zem, tak jsme najednou všichni, a podle mého názoru beze zbytku, ať už to byli starostové, ale myslím, že i všichni politici, ale i lidé v České republice především, se ocitli v situaci, na kterou vlastně nikdo z nás, anebo minimálně ti, kteří se narodili po druhé světové válce, vlastně nezažili. Přiznám se, že lidé, kteří byli dříve narozeni, tak mi říkali, to hodně připomínalo situaci v protektorátu, kdy byly prázdné ulice, kdy lidé prožívali strach a báli se něčeho, co může přijít a co pro ně může mít dehonestující účinky.

Přiznám se, že i pro mě ten okamžik byl naprosto stresující, protože jsem vůbec netušil, co mě čeká. První srážka s realitou byla ta, kdy se skutečně zjistilo, že ve státních hmotných rezervách v té době - a nechci se nikoho dotknout - nebyla skoro žádná rouška. A zazvonili u mne v pátek odpoledne obvodní lékaři, bylo jich 70 z celého ORP. Říkali: Pane starosto, nikde nic nemáme, potřebujeme roušky, respirátory, ráno musíme otevřít ordinace v pondělí.