V roce 1992 vydal americký spisovatel Michael Crichton úspěšný román Vycházející slunce. Na pozadí detektivního příběhu nastínil mírně dystopický obraz Spojených států amerických, jejichž strategická odvětví jsou ovládána japonskými korporacemi. Nebyl to nepravděpodobný scénář. Po skončení studené války se zdálo, že Amerika splnila svou historickou úlohu spočívající v ochraně západního světa před hrozbou nacistického a komunistického totalitarismu a že v nových podmínkách nedokáže obstát vůči japonské pracovní etice, asertivitě a technologické nadřazenosti. Zmíněné proroctví se ale nenaplnilo.
Němě zíráme
Namísto toho současná pandemie koronaviru a s ní spjatá ekonomická krize jako by uspíšily historický proces, o němž se hovoří přinejmenším dvě dekády a který spočívá v nástupu celosvětové čínské hospodářské a politické hegemonie. Americký sinolog Michael Pillsbury dokonce v knize Stoletý maratón tvrdí, že existuje dlouhodobá tajná čínská strategie, jak do roku 2049 vystřídat Ameriku v pozici globální supervelmoci a nastolit čínský světový řád. Čína má výhodu dlouhodobé kulturní a mentální kontinuity, která nebyla přerušena ani občasnými kolapsy. Čínská historická zkušenost je sociálně darwinistická. Formovala se v údobí válčících států v letech 475 až 221 před Kristem a vychází z předpokladu, že vztahy mezi zeměmi jsou dány trvalou rivalitou, během níž je dovolena každá lest, přetvářka nebo úskok, jestliže vede ke kýženému cíli. Západ rozpolcený mezi moralizujícími imperativy křesťanství a vlastní imperiální dravostí obtížně připouští, že by orientální civilizace mohla dospět k takto ryzímu machiavellismu.
Jděte do Pekingu!
Podíváme-li se na dějiny lidstva z dlouhodobého hlediska, vnucuje se nám otázka nikoliv po příčinách čínského globálního rozmachu, ale spíše proč to „Říši středu“ trvalo tak dlouho? Americký historik Marshall Hodgson tvrdil již v šedesátých letech dvacátého století, že mongolský vpád ve třináctém století zastavil slibný hospodářský rozvoj dynastie Sung (960 až 1279 po Kristu) a uvolnil tak prostor pro vzestup Západu, jenž se stal nevědomým dědicem nezdařené čínské průmyslové revoluce v éře Sung. Admirál Čeng Che zahájil počátkem patnáctého století svými plavbami do jihovýchodní Asie, Indického oceánu a k východnímu pobřeží Afriky období zámořských výprav. Evropany raného novověku Čína fascinovala. Francouzský botanik Pierre Poivre entuziasticky roku 1769 napsal: „Čína nabízí okouzlující obraz toho, čím by se svět stal, pokud by se zákony této říše staly zákonodárstvím všech národů. Jděte do Pekingu! Pohleďte na nejmocnějšího ze smrtelníků, který je pravdivým a dokonalým zobrazením Nebes!“ Ještě v roce 1830 Čína disponovala přibližně třetinou světového hrubého domácího produktu.
Kdo umožnil odčerpání?
Čínský ústup ze slávy mezi opiovými válkami a katastrofálními maoistickými experimenty tak vypadá jako historická anomálie, jejíž korekce nyní probíhá před našima očima. Máme tedy očekávat „čínské tisíciletí“? Historické zkušenosti nás vybízejí k obezřetnosti. Jak uvedl Randall Collins, vznik řady diktatur zaměřených na rozvoj v jihovýchodní Asii byl umožněn japonským expanzionismem před rokem 1945 a americkými válkami „zadržujícími“ komunismus. Čína se mezi zmíněné státy zařadila od přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století především díky americkému diplomatickému pragmatismu a strategické vypočítavosti. Jde stále o regulovaný korporativistický stát, jemuž mezinárodní politika neoliberální deregulace umožnila odčerpání obrovského množství kapitálu ze Západu. To byl klíč k čínskému „zázraku“.
A v Bílém domě sedí…
V přicházející hospodářské krizi bezpochyby dojde k utužení státního protekcionismu. Na hospodářské mapě světa se objevují další státy, které nabízejí kapitálu výhodné zhodnocení, například Vietnam, Filipíny, Indonésie či Indie. V Bílém domě sedí prezident, který vidí v Číně nejvážnější strategickou výzvu současné doby a jehož vliv na mezinárodní kapitálové trhy nelze podcenit. S velkou pravděpodobností můžeme předpovědět, že v post-koronavirovém světě výrazně oslabí západní Evropa a do jisté míry Severní Amerika, zatímco váha Asie znatelně vzroste. Jak bude ale vypadat distribuce ekonomické a politické moci v rámci samotného asijského kontinentu, se dá jen stěží předvídat. Budeme na knihu Stoletý maratón za dvacet nebo třicet let hledět se stejnou shovívavou ironií jako na román Vycházející slunce?
Psali jsme:
autor: PV
