Naděje, to není matematicky předpověděná jistota, objektivní vědění, přesvědčení, že musí být nárokově jenom a stále lépe, ale spíše doufání a trochu vděku i pokory, vlastního rozumu, iniciativy i odvahy.

Myslím, že dost lidí se snadno zřeklo své naděje a přijali evangelium konzumu, sobeckosti a především strachu. Strachem, tzn. opakem naděje, děsí nejvíce falešní proroci v rámci byznysprojektu osobních ambicí a zisku. Ono se nám nic katastrofálního, v porovnání s většinou světa, opravdu neděje. Česko je 8. nejbezpečnější zemí na světě s nadstandardní dostupnosti zdravotní a sociální péče státu. Ale tyto fakta nejsou populární. Dneska je zvyklá praxe navzájem i davově si stěžovat, z komára dělat velblouda a z bebínka polytrauma. Taky někdy nadávám, a věru je co zlepšovat. Vylepšujme demokratický systém, ale hloupě ho nebořme, bez lepší reálné alternativy. Nepožadujme naivně dokonalost, to není lidský faktor, to by bylo beznadějné. Já jsem neztratil naději, ale upřímně se přiznávám, že strach mám taky. Mám strach, že si lidé zahrávají s ohněm. Snadno se nechávají zmanipulovat k hloupým, ale osudovým rozhodnutím, které protrpí hlavně jejich děti. I když upřímně komu na nich opravdu záleží? Vždyť tolika lidem je úplně jedno, že za jejich mejdany dostanou účet jejich děti a vnuci. Před rusáckou agresí byla válka v Evropě nepředstavitelná. Dnes však musím připustit i představu, že slavnostně opustíme nedokonalou rodinu svobodného Západu a sami si navlečeme obojek bídy východního Gulagu. Je to jako kdyby jste se rozhodli už nepít to nedobře vychlazené pivo, že se budete na věčné časy osvěžovat ze staré, dobré, slovanské, záchodové mísy!