Velice podrobně jsem se seznámil s příspěvkem předsedkyně Výboru pro obranu PSP ČR (ZDE) „Potřebujeme nový tendr na vojenské vrtulníky a víc ženského pragmatismu, říká poslankyně Černochová“ a dovolím si jej okomentovat z mého pohledu.

Mohu jednoznačně potvrdit, že paní poslankyně Černochová byla jednoznačně platným členem Výboru pro obranu a má velký podíl na prokazatelném zlepšení situace, mimo jiné, Aktivní zálohy AČR. Je pravdou, že ne na vše jsme se dívali stejným pohledem a sdíleli stejné postoje, ale nikdy to skutečně nebylo o tom, že členem výboru pro obranu je žena :-), což v žádném ohledu nijak nesnižovalo její odborné kvality. A pravdou je i to, že Výbor pro obranu skutečně o co méně politikařil, o to více pracoval tak, jak od něj veřejnost oprávněně očekává. 

Mohu souhlasit i s tím, že tzv. KVAČR (Koncepce výstavby AČR – mimochodem nevím, že by jiný resort disponoval obdobným dokumentem) byl a je velmi kvalitním podkladem i pro změnu postoje politické reprezentace k rozvoji schopností AČR. Nicméně pravdou také je, že jsem jej nikdy nepovažoval a nebudu považovat za nějaké nedotknutelné dogma. Příklad – pokud nám konflikt na Ukrajině ukazuje praktický význam prvků radioelektronického boje v kombinaci s využitím dronů a např. dělostřelectvem, nebo zjišťujeme jaký význam má při vedení boje využití taktické účinnosti raketometů (kterých jsme se před pár lety „chytře“ zbavili), pak je zcela na místě otázka, odborná diskuse a politické rozhodnutí, zda například nákup právě této techniky a těchto vojenských technologií (s ohledem na jejich nikoliv teoretický, ale praktický význam pro efektivní vedení bojové činnosti) nemá být předřazena jiným naplánovaným akvizicím…například.

K vrtulníkům si dovolím několik poznámek: Ministerstvo obrany zvolilo pro akvizici (nákup) vrtulníků model tzv. „G to to G“ (vláda-vláda), který vzhledem k pravidlům, transparentnosti a garancím zúčastněných vlád za plnění uvažovaného smluvního vztahu, včetně všech představitelných záruk, považuji i s ohledem na netransparentnost některých, v minulosti realizovaných akvizic pro potřeby AČR, za nanejvýš vhodnou. Problematika využití vrtulníků MI-24V (obchodní označení MI-35) je pro Ministerstvo obrany, respektive AČR, složitá zejména s ohledem na celkovou změnu postavení ČR v rámci zajištěné kolektivní bezpečnosti v rámci NATO. Původní předpoklady využití této bezesporu stále ještě účinné sovětské bojové techniky již dnes neplatí, a nová koncepce naší obrany uskutečňovaná v přímé souvislosti se změnami politického a bezpečnostního prostředí a našeho postavení v něm, nemůže být systémově založena na již do značné míry překonaných technologiích. V tomto směru musím podotknout, že osobně nejsem zastáncem tzv. „víceúčelových vrtulníků“, jejichž typickým reprezentantem je právě vrtulník MI-24. Jsem toho názoru, že ČR by měla pro potřeby AČR pořídit vrtulníky jako komplexní bojový SYSTÉM, ne jako „stroje“, a to systém moderní, který je dlouhodobě ověřován ve skutečném boji, s existující výcvikovou a logistickou základnou, vypracovanou bojovou taktikou atd. Jinými slovy „ucelený bojový systém“ dvou typů vrtulníků, které efektivně využívají vzájemné synergie logistického zázemí, bojového určení a schopností: tedy vrtulník primárně určený pro přepravu osob plně vybavených k boji na zemi, a vrtulníky primárně vybavené pro protivzdušnou a proti-pozemní obranu těchto, takto přepravovaných osob, nejvhodněji v poměru 2 : 1. Samozřejmě si uvědomuji vyšší ekonomickou náročnost takové akvizice, nicméně platí staré české pořekadlo: „nejsem tak bohatý, abych si mohl pořizovat levné věci“ (nakonec zjistím, že to, co jsem si pořídil v první chvíli levněji, je v konečném efektu citelně dražší (např. při započítání potřebných doplňkových úprav, celého životního cyklu, logistiky atp.). Osobně jsem přesvědčen, že výše uvedený systém dvou typů je nanejvýš účelný, v konečném efektu hospodárnější a především plně zajišťující onu schopnost, kterou bych při obraně teritoria očekával především. A obrana je o obraně, ne o „jako obraně“.

Nicméně musím zároveň poznamenat, že pokud nyní nejsme schopni z ekonomických důvodů takový systém zajistit v potřebné kvalitě i kvantitě od samého počátku – pak jednou z pragmatických možností je udržet bitevní vrtulníky MI-24V ve výzbroji ještě 4-5 let (tyto vrtulníky jsou nyní na cca 40% životního cyklu a s.p. LOM je podle dostupných informací schopen zajistit jak náhradní díly, tak i jejich částečnou, nejnutnější modernizaci) každoročně „naspořit“ potřebný díl celkového finančního objemu a po uplynutí stanovené doby přistoupit k nákupu celého nového systému „an blok“ – a nic nebrání celou akvizici v této době nachystat tak (včetně přípravy letového a obslužného personálu atd.), aby to pak, jak se říká, „běželo jak na drátku“. Ještě poznamenám, že uvažované vrtulníky budou i do budoucna určeny především k obraně teritoria (nikoliv tedy k účasti v misích).