Pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové. Pan premiér tady na začátku řekl, že asi nejdůležitějším bodem toho jednání Evropské rady, která byla dosti dlouhá, bylo obsazení vedoucích funkcí po volbách do Evropského parlamentu, především tedy předsedy Evropské komise.

Chtěl bych se vyjádřit k tomu postupu pana premiéra za Českou republiku na Evropské radě. Považuji ho v podstatě za nekompetentní, do jisté míry až směšný a možná i z jiného úhlu i odpudivý. Pan premiér formuloval postoj České republiky tak, že odmítáme tzv. spitzenkandidáty. Tady bych zdůraznil, že systém spitzenkandidátů, byť není součástí smluv, se vyvinul v rámci volání po větší demokratičnosti evropských institucí tak, aby obsazování vedoucích pozic mělo nějakou vazbu na vůli občanů Evropské unie vyjádřenou ve volbách do Evropského parlamentu, pokud tedy naplnění volání nebo v tomto případě bohužel nenaplnění volání pro větší demokratické legitimitě evropských institucí. To, co je však ale možná ještě horší, je pozice České republiky a její zdůvodnění vůči jednotlivým spitzenkandidátům, kdy pan premiér formuloval pozici tak, že zejména na pozici předsedy Evropské komise by měl být někdo, kdo má vztah k našemu regionu, myšleno zřejmě především Visegrádský region, a také, kdo má pro nás přijatelnější postoj ve věci migrace, což bylo zdůrazněno. Myslím si, že doopravdy ten výsledek je až komický z tohoto hlediska, protože je známo o Manfredu Weberovi, spitzenkandidátovi křesťanských demokratů, nebo Evropské lidové strany, že je z Bavorska, poblíž našich hranic, že má poměrně silný vztah k České republice, dokonce se tady pravidelně vyskytuje, jedná s našimi politiky, nejen politiky. Co se týče Franse Timmermanse, tak i on má poměrně dobrý vztah k regionu. Dokonce, pokud vím, nějakou dobu v Polsku i žil. Co se týče České republiky, tak bych tady zmínil jeden příběh. Frans Timmermans, a osobně jsem to od něj tady zde v ČR několikrát slyšel, se hlásil k odkazu, jak říkal, svého učitele Maxe van der Stoela, což je, myslím, poměrně známá osobnost.

Bývalý sociálně demokratický ministr zahraničí Nizozemska, který se sešel po vyhlášení Charty 77 s jedním z jejich prvních mluvčích, profesorem Janem Patočkou, kterého poté utrápila Státní bezpečnost v reakci na setkání s Maxem van der Stoelem. Byl to první takto vysoce postavený západoevropský politik, který podpořil opozici v Československu proti komunistickému režimu, podpořil konkrétně právě signatáře Charty 77 v jejich úsilí o ochranu lidských práv, v podstatě o nastolení právního státu v tehdejším Československu.