Myšlenka družstevních záložen ožila po roce 1989. V polovině 90. let nastal velký ale ne zrovna dvakrát regulovaný boom. Vzniklo tak množství kampeliček, kterým se nevyhnula bankovní krize z konce devadesátých let. V roce 1999 jsme měli v ČR 138 družstevních záložen a před deseti lety při vstupu do EU jich už bylo jenom 33. Přesto, že byly posíleny regulační funkce a dohled nad družstevními záložnami byl integrován do dohledu ČNB, problémy neustaly. Deska už jich je jenom 11. A je otázkou, kolik jich bude po nabytí účinnosti vládou navrhované novely.

Drobné kolektivní financování nepochybně může existovat i nadále. Hybrid mezi družstvem a akciovkou s neřešeným morálním rizikem ale ztrácí smysl. Například v takovém Německu existuje do dnes asi tisíc podobných družstevních záložen. Je to běžná forma i v Irsku či v Británii. Nárůst záložen ale vedl k jejich proměně na banky (viz reiffeisenka). Nám zjevně chybí udělat si jasno co chceme od záložen z hlediska koncepčního, strategického, kterým směrem by se tato forma financování do budoucna měla ubírat.

Teď jsme v situaci, kdy řešíme konkrétní problém, který je daný stavem v zbývajících 11 družstevních záložnách. Národohospodářský rozměr tohoto problému není velký – kampeličky dnes představují asi 3/4 procenta, nebo chcete-li nějakých 60 - 70 promile celého finančního sektoru v ČR. Pokud by se záložny dostaly do problémů, tak to nerozhoupe českou ekonomiku. Ale bude to znamenat kromě dopadu na klienty, na družstevníky především zátěž na fond pojištění vkladů.