Myšlenka družstevních záložen ožila po roce 1989. V polovině 90. let nastal velký ale ne zrovna dvakrát regulovaný boom. Vzniklo tak množství kampeliček, kterým se nevyhnula bankovní krize z konce devadesátých let. V roce 1999 jsme měli v ČR 138 družstevních záložen a před deseti lety při vstupu do EU jich už bylo jenom 33. Přesto, že byly posíleny regulační funkce a dohled nad družstevními záložnami byl integrován do dohledu ČNB, problémy neustaly. Deska už jich je jenom 11. A je otázkou, kolik jich bude po nabytí účinnosti vládou navrhované novely.
Drobné kolektivní financování nepochybně může existovat i nadále. Hybrid mezi družstvem a akciovkou s neřešeným morálním rizikem ale ztrácí smysl. Například v takovém Německu existuje do dnes asi tisíc podobných družstevních záložen. Je to běžná forma i v Irsku či v Británii. Nárůst záložen ale vedl k jejich proměně na banky (viz reiffeisenka). Nám zjevně chybí udělat si jasno co chceme od záložen z hlediska koncepčního, strategického, kterým směrem by se tato forma financování do budoucna měla ubírat.
Teď jsme v situaci, kdy řešíme konkrétní problém, který je daný stavem v zbývajících 11 družstevních záložnách. Národohospodářský rozměr tohoto problému není velký – kampeličky dnes představují asi 3/4 procenta, nebo chcete-li nějakých 60 - 70 promile celého finančního sektoru v ČR. Pokud by se záložny dostaly do problémů, tak to nerozhoupe českou ekonomiku. Ale bude to znamenat kromě dopadu na klienty, na družstevníky především zátěž na fond pojištění vkladů.
Fond dnes hradí záložnám garantované vklady stejně jako v normální bance, tedy 100 % do 2 mil. Kč. Tuto garanci neposkytuje stát, ale platí ji privátní banky.
Z jejich odvodů se ve fondu kumuluje rezerva (ta se dnes pohybuje kolem 28 -30 mld). Bilanční suma sektoru kampeliček se pohybuje kolem 40 mld. Pokud v průměru dosahuje podíl problematických úvěrů, je kolem 1/3, a opravné položky dosahují jenom zlomku této částky, mohla by být výplata garancí být pro foind vážným problémem. Samotní zástupci tohoto sektoru proto znávají, že je třeba něco dělat, že je určité zpřísnění třeba přijmout, ale jde o to, v jaké míře, jakým tempem
Vládní návrh zákona předpokládá transformaci kampeliček na běžné banky. Na počátku tohoto procesu je žádost o udělení licence od ČNB, což není věcně i časově zrovna jednoduchá záležitost. Důležitou navrhovanou regulací je omezení úvěrování vlastních členů na částku 30 milionů Kč. U malých finančních ústavů je to logické, ale tomu odpovídá i specifický poměr výnosu a rizika. Mnohdy tam je i problém, že představitelé kampeliček takto úvěrují sami sebe a tato spřízněnost je sama o sobě rizikem. Zastropování úročených depozit desetinásobkem tak je velmi citlivě vnímáno právě managementem družstevních záložen.
Může se nepochybně vést debata, do jaké míry se na současném stavu družstevních záložen podílí kvalita regulačního prostředí a do jaké míry je v tom jistá pasivita dohledu. Dnešní podoba družstevních záložen je tak trochu hybridním stavem. Původní myšlenka stála na lokální svépomoci a kampeličky měly především sociální funkci. Tomu odpovídá i důraz na demokratickou strukturu rozhodování a spravedlivého rozdělení zisku.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Dolejš - profil
