Nebudou jimi programové souboje jednotlivých kandidujících subjektů o budoucí podobu českého školství, zdravotnictví, kultury či sportu, ba ani ideové bitvy o podobu hospodářské či sociální politiky, jakkoli i ty budou nesporně důležité. A jakkoli důležitý bude i souboj vizí o budoucí podoby české zahraniční politiky – který se ovšem již delší dobu odehrává v rovině „samostatná politika suverénního státu“ versus „až co řekne Evropská unie, NATO a USA“ a stranicko-politicky po linii „SPD (a občas ještě KSČM) proti všem ostatním“.

O co se bude hrát

Klíčovými tématy však jsou záležitosti, o kterých se bohužel nahlas moc nehovoří, a které jsou spojeny právě s členstvím (na hranici poddanství) České republiky v Evropské unii. Jde ovšem o zásadní křižovatky, kde odbočení špatným směrem bez nadsázky znamená postupné odevzdání zbytků naší národní suverenity do Bruselu a Berlína. A nevratné poškození českých ekonomických zájmů a obětování národní prosperity jako „bonus“.

V prvé řadě jde o tzv. Konferenci o budoucnosti Evropy, což je institucionalizovaná debata nad dlouhodobou strategií Evropské unie po roce 2021. Tedy o podobný formát, jakým byl na počátku století Konvent o Ústavě pro Evropu, který nakonec rezultoval v přijetí Lisabonské smlouvy, která Evropskou unii fatálně proměnila a nasměrovala ji  na trajektorii k federálnímu nadstátu

Obecně proklamovaným cílem této „nové strategie Evropské unie pak má být – vzletnými slovy řečeno -  ekonomika zaměřená na lidi a prostředí, ve kterém žijí.

Konference „mnichovského“ typu

Teze k přípravě Konference o budoucnosti Evropy (která není synonymem Evropské unie, ale bruselští pohlaváři už léta arogantně oba pojmy ztotožňují) obsahují některá již známá hesla z unijní frazeologie, např.: