Děkuji za slovo, pane předsedající.

Já jsem chtěl nejprve zmínit vlastně věc, kterou vnímám trochu jako problém u tohoto tisku, že se... vlastně obsahuje dvě věci, které spolu příliš nesouvisí. A obě budou mít vlastně obrovský vliv, a já se obávám toho, že ta debata o bydlení a hypotékách vlastně zcela zastíní tu debatu o roli národní banky na volném trhu úvěrových operací.

Myslím si, že obavy národní banky v oblasti hypotečního trhu jsou poměrně odůvodněné především ve vztahu k tomu, co se stalo třeba v Irsku nebo v jiných zemích v období hospodářské krize a velkého poklesu. Tam prostě dochází k poklesu cen nemovitostí o desítky procent. V Irsku to bylo v některých, v Dublinu třeba až o padesát až šedesát procent a potom skutečně dochází k obrovského nárůstu lidí, kteří nejsou schopni splácet ty původní úvěry, případně nemají vůbec motivaci splácet ty původní úvěry. A je myslím férově přiznat, že ty banky, které jsou pod tvrdým konkurenčním tlakem, aby ty hypotéky prodávaly, tak nejsou úplně motivované se chystat na takovouhle krizi, protože vědí, že když přijde, tak nakonec je ten stát stejně zachrání, protože jinak by se zhroutil celý bankovní sektor. Takže podle mě ty obavy jsou namístě. A je namístě bavit se o tom, která opatření jsou rozumná, a která nejsou rozumná.

Na rozdíl od pana předsedy Kalouska si myslím, že výjimka pro mladé lidi je naprosto namístě. Právě z toho důvodu, že statisticky, člověk, kterému je pětatřicet a bere nějaký plat nebo mzdu, nebo třicet šest, abych byl přesný, tak je méně rizikový, než člověk, kterému je čtyřicet pět a bere úplně stejný plat nebo mzdu. To znamená, že ve chvíli, kdy národní... statisticky samozřejmě. Samozřejmě na úrovni jednoho klienta to může být jinak, ale jako celá věková skupina. Takže ve chvíli, kdy národní banka nastavuje ta kritéria pro celý trh, tak je namístě zohlednit ten statistický rozdíl mezi těmi jednotlivými účastníky toho trhu. Takže tam si naopak myslím, že je to rozumné diferencovat. Já si myslím, že vlastně otázka, na kterou bychom se měli více zaměřit, je otázka toho, co dneska nastává, že se část těch hypoték nebo hypotečních úvěrů přesouvá normálně do spotřebitelských úvěrů. To znamená, že člověku dají hypotéku jenom na 80 %, ale on si na 10 % vezme spotřebitelský úvěr, takže to kritérium Loan to Value úplně neřeší ten problém poklesu cen na omezení schopnosti splácet.