Roberta jsem potkal na jedné ze svých cest po jižní Moravě. Nechtěl jen udělat selfie, ale hlavně jsme spolu docela dlouho mluvili.

Dozvěděl jsem se, že je mu 25 let. To byl pro mě zlomový okamžik. Když totiž bylo 25 mně, přišla revoluce. Vy, kteří si listopad 1989 pamatujete, dobře víte, o čem mluvím: byla to obrovská radost, najednou se otevřel celý svět, mohli jsme cestovat, kam jsme chtěli, mohli jsme číst a psát, co jsme chtěli, mohli jsme sledovat filmy, poslouchat hudbu, kterou jsme chtěli, mohli jsme podnikat, tvořit, pracovat. Najednou bylo všude tolik možností a my měli před sebou celý život. Byla to doba plná optimismu a naděje.

Pro Roberta jsou věci jako cestování, možnost cokoliv číst, poslouchat a říkat samozřejmé. A to je dobře. Ale je spousta dalších záležitostí, které by měly být také samozřejmé, jenže nejsou. Mladí lidé, kterým je přes dvacet, si často uvědomují, že je škola dost nepřipravila na současný svět, a těžko to dohánějí. Nebo chtějí podnikat, jsou pracovití a mají na to, ale zastaví je strach z různých předpisů, byrokracie, vysokých pokut. Řeší bydlení, které je stále hůř a hůř dostupné. A kolikrát musí ještě poslouchat, že prý je tahle generace „líná“.