Věděli to naši předkové, proto s ní pečlivě hospodařili, neplýtvali a vytvářeli systémy rybníků, přehrad a vodních nádrží, abychom vodu měli i v dobách, kdy více pálí slunce, než prší. A v posledních letech je to hodně aktuální problém, slunečních dnů přibývá. Prostě platí stará lidová moudrost, že cenu vody poznáš, když Ti vyschne studna, ale to platí o všem v životě.

Naše republika je také zejména místem, odkud všechny vody odtékají, protože jsme na evropském rozvodí 3 moří. A tady je asi ten největší problém. Čí je správa ve vodním hospodářství? Ta se dostala do zahraničních rukou, a tak českou vodu spravují, samozřejmě kromě té v soukromých studnách, studánkách a malých rybníčcích většinou zahraniční vlastníci, kterým jde jen a jen o zisk. Můžete namítat, že státní správu má na starost Ministerstvo zemědělství. To ano, to spravuje obor vodárenství, ale jednotlivé firmy, pokud to stát a obce připustily, jsou v soukromých rukách, když hlavním zdrojem financování těchto firem je právě vodné a stočné, tedy peníze, které platí každý z nás.

A tak musíme konstatovat, že na začátku devadesátých let došlo k zatím nepotrestanému zločinu, tehdejších pravicových koalic, které připustily, že naše peníze tečou stejně jako voda v řekách do zahraničí, místo do obnovy vodárenských sítí. Pachatel je ale známý, tak je potřeba jednat. Úkol je na Ministerstvu zemědělství ČR, které bude muset napravovat nejen chyby a omyly svého bývalého vedení. Pokud nešlo právě o privatizační zločin. Nejméně musí zabránit novému uzavírání nebo prodlužování smluv mezi zahraničními koncerny a našimi vodárnami. Bez souhlasu státu už by ani obcím nikdo něco takového neměl připustit a už by k něčemu podobnému docházet nemělo.