Je problematické, když někdo není schopen dodržet slib, který dal. Je ještě více neudržitelné, když jde o člověka ve veřejné funkci a neodpustitelné, když někdo není schopen dodržet slib ústavní. To se týká nejen poslanců a senátorů, ale žel i členů vlády. Pro jistotu ústavní slib člena vlády ocituji. „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“

Ústava mimo jiné stanoví, jak je to s mezinárodními smlouvami a jejich závazností (čl.10). Stále platí, Ústava má nejvyšší právní závaznost a stejnou mají i lidskoprávní závazky, ke kterým jsme přistoupili v rámci vstupu do EU. Česká republika respektuje princip jediné Číny, ten nebyl v žádné bilaterální smlouvě mezi ČR a ČLR zpochybněn. Jediným mezinárodněprávním subjektem národů Číny v rámci OSN, je právě ČLR, která je i stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Nakonec, bylo to právě bývalé Československo, které jako čtvrtý stát na světě ČLR v roce 1949 mezinárodněprávně uznalo.

Tak se ptám, jak svůj ústavní slib myslel např. Jan Lipavský? Jak chce vysvětlit, právě z pohledu svého ústavního slibu, svá jednání se zástupci mezinárodněprávně neuznaného Tchaj-wanu? Jistě na světě existuje mnoho sporných teritorií, o která se vedou boje různé intenzity, jako o tento ostrov, který také např. dočasně ovládalo Japonsko a na který se stáhla armáda nacionalistického Kuomintangu v roce 1949 po skončení občanské války.