Filip (KSČM): Za obsah žaloby bych se musel jako advokát stydět

Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové,

začnu trochu netradičně. Myslím si, že máme před sebou, a svým způsobem to tady řekl pan předsedající Petr Fiala ve svém vystoupení, že máme před sebou krok, který poměrně jednoznačně říká, jestli dáme, nebo nedáme souhlas s tím, aby návrh žaloby na prezidenta republiky přešel k Ústavnímu soudu. To je realita. Máme tady před sebou rozhodnutí, jestli máme mantinely, o kterých se tady hovořilo, stanovovat my jako zákonodárci, nebo je máme svěřit moci Ústavního soudu. Ano, není Ústavní soud součástí soudní soustavy. Není typickou součástí soudní moci. Občas mu říkáme, že to je orgán moci zákonoberné, tedy že může zrušit zákon a že to tedy není úplný přestup z té zákonodárné moci do moci soudní.

Ale na druhou stranu, kdo z nás, pokud chceme chránit parlamentní demokracii, řekne, že se alibisticky zbaví svého práva stanovit zákonem určité mantinely a ty také vyžadovat od moci výkonné a od moci soudní. Já to dělat nechci. A se mnou řada dalších. Nemám žádný důvod, aby za mne rozhodoval Ústavní soud. Opravdu vůbec žádný.

Pokud jde o samotnou žalobu, dovolte mi říct, že nemám vůbec v úmyslu komentovat ty body, které jsou v bodě A, B, C a H. V A, B, C jde o skutky, které jmenuje ústavní žaloba, které proběhly před 27. lednem 2018, a Ústava České republiky stanoví ve svém článku 2, že lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a z toho také vyplývá, že tyto skutky nemohou být posuzovány. Každý senátor, každý poslanec, byť by byl vydán například k trestnímu stíhání, tak musí být po volbách vydán znovu, protože každý zákonodárný orgán, ať je to českého parlamentu, rakouského, německého, Evropského parlamentu, prostě musí znovu rozhodnout, jestli ten lid rozhodl tak, že znovu nabyl imunitu, nebo nenabyl. Ano, tyto skutky jsou neprojednatelné. Jsou neprojednatelné. A nezlobte se na mě.

Pan senátor Láska hovořil o tom, jak by to odůvodňoval někdo v Senátu. A já si nedovedu představit, že bych šel zpátky na univerzitu v Brně, na právnickou fakultu, a tam znovu skládal zkoušku z teorie státu a práva případně z ústavního práva a říkal, že jsem zapomněl, že ten lid je zdrojem veškeré moci a že jsem tohle nepochopil. Opravdu nemám to v úmyslu opakovat. A že to nepochopili někteří, kteří tvořili ústavní žalobu, to je jejich problém. Ale nenuťte mě stát před Ústavním soudem a vysvětlovat, že jsem tam postoupil tzv. ústavní žalobu, která absolutním způsobem nerespektuje článek 2 odst. 1) Ústavy České republiky. To neudělám, protože si svého vzdělání vážím a nemám v úmyslu ho vyhodit kvůli nějaké politické avantýře několika lidí.

Pokud jde o jmenování prezidentem republiky, já si nedovedu představit, že by kdokoli z prezidentů České republiky, ať to byl Václav Havel, Václav Klaus nebo Miloš Zeman, se chtěl stát automatem na podpisy. Jestli si někdo představuje, že ten spolupodpis znamená, že ten jeden má více práv než ten druhý, tak je na omylu. Obrovském omylu. Nejde o žádný automatický podpis. Prosím vás, nechtějme od ústavních činitelů automat. Chtějme od nich zásadně, pořádně dokumentované rozhodnutí. Odůvodněné. Chtějme po nich důkladnou přípravu toho rozhodnutí. Chtějme jednání. Ne že jeden den se rozhodneme a druhý den to platí. Takhle to v politice opravdu chodit nemůže.

A pokud někdo opravdu pohrdal parlamentní demokracií a vyjádřil to svojí neochotou někoho jmenovat, tak to byl Václav Havel, který absolutně nerespektoval Poslaneckou sněmovnu volebního období 1998 až 2002, která Václavu Havlovi navrhla Ing. Františka Brožíka jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Václav Havel to nepodepsal, nekomentoval, ti, kteří dnes vyčítají Miloši Zemanovi ta pochybení, tak v té době mlčeli a tleskali Václavu Havlovi. Ale to bylo pohrdání parlamentní demokracií, to nebyl návrh předsedy vlády, který je odpovědný Poslanecké sněmovně. To byl personální návrh Poslanecké sněmovny toho konkrétního volebního období. Také jsme to neřešili ústavní žalobou na prezidenta republiky. Nebyl důvod. Protože jsme chtěli jednáním dosáhnout toho, že nedojde ke krizi ústavního systému a ke sporu ústavních institucí, který se dá vždycky jednáním nahradit. Ano, řešit se to muselo až po nových volbách, protože nová Poslanecká sněmovna zvolená v roce 2002 nemusí převzít usnesení Poslanecké sněmovny předchozí, platí princip diskontinuity v ústavním systému pro Poslaneckou sněmovnu, na rozdíl od principu kontinuity v Senátu. A když jsme požádali - nikoli že bychom křičeli na Václava Havla, požádali jsme slušně Václava Havla, aby nám sdělil, zda má v úmyslu Františka Brožíka jmenovat, tak nám, když došel dopis, uvolnil ruce nové Poslanecké sněmovně, která nebyla vázaná minulým usnesením, nepřevzala ho do svého politického materiálu a zvolila jiného kandidáta na funkci viceprezidenta Nejvyššího kontrolu úřadu, který pak byl jmenován. Ano, i to je možnost, jak jednat mezi sebou v rámci ústavních institucí.

Senát se vydal jinou cestou, že bude prezentovat svoji nevůli, neschopnost respektovat jiný názor, což je mj. obsahem celého písmene H. ústavní žaloby, která není o ničem jiném, než když mám na něco jiný názor, tak ten, kdo má názor odlišný od mého, tak ten musí být postaven před soud. Kde jsme se to ocitli? To je o otázce práva na vlastní názor? Práva na svobodu slova? To opravdu nemůže prezident republiky říct svůj názor a to právo mají jenom senátoři? Nebo někdo jiný? Tomu opravdu nerozumím. Proč to dělají? Jestli si opravdu myslí ti, kteří sepisovali tu ústavní žalobu, že tohle bude společnost přijímat, že to bude spojovat společnost, že to bude znamenat nějaký posun v ústavním systému, tak jsou na omylu, protože právo na vlastní názor si těžko kdo nechá vzít. A já se nezlobím, že mají jiný názor. Já se zlobím na to, že používají systém ústavní žaloby a žádají Sněmovnu o souhlas s tou ústavní žalobou, abych já popíral právo někomu na názor. Neudělám to a nebudu hlasovat pro něco takového.

Takže dovolte mi shrnout. Ta ústavní žaloba není textem, který by měla Poslanecká sněmovna posunout k Ústavnímu soudu. A znovu opakuji, nemám v úmyslu si v parlamentní demokracii ubírat vlastní pravomoc, nemám v úmyslu nikomu brát právo na vlastní názor a nemám v úmyslu, aby parlamentní demokracie byla pokřivena způsobem, který ukazuje na to, že někdo má dělat něco okamžitě bez důkladné úvahy, bez toho, aniž by jasným způsobem řekl svůj názor na věc, na osobu, na konkrétního člověka. Protože i o tom je personální rozhodnutí. A myslím, že bychom si měli možná v ústavní komisi Poslanecké sněmovny dát jako jeden bod další vymezení kompetencí mezi Senátem a Sněmovnou.

My jsme často stavěni do situace, kdy Senát, který, ano, nemá žádný vztah ke státnímu rozpočtu, se nám snaží svými pozměňovacími návrhy vnutit svou vůli, která je důležitá pro schválení státního rozpočtu, která je důležitá proto, aby fungoval ekonomický systém. Tvůrci Ústavy - a je tady mezi námi myslím z těch poslanců z let 1992 až 1996 asi jenom jeden - přece dobře věděli, proč nemá druhá komora Parlamentu České republiky mít vliv na státní rozpočet. Protože regionální zájem, který by převážel, by mohl zbourat celý ten křehký systém, který v Poslanecké sněmovně dojde ke kompromisu v tom konkrétním roce pro ten rok následující. Ať to byla vláda ODS, sociální demokracie, jakékoli koalice, tak vždycky, vždycky se respektovalo, pokud jde o státní rozpočet a jeho součásti včetně zákonů, které musí být do 30. září předloženy Sněmovně, aby se na nich mohl státní rozpočet stavět, do toho ta druhá komora nemluvila. A nebo minimálně a případně se shodly kluby na tom, aby vůbec mohlo k tomu dojít, aby se nezdržoval legislativní proces a aby to bylo.

Já jsem podporoval projednání té ústavní žaloby v Poslanecké sněmovně. Nemyslel jsem si nikdy, že by bylo vhodné senátorům nevyhovět a prostě tříměsíční lhůtou jenom nechat propadnout tu jejich ústavní žalobu s tím, že jsme se jí nezabývali. A z jednoho prostého důvodu - abychom si vyjasnili tu kompetenci. Dlouhou dobu jsem usiloval o zákon o styku obou komor. Byl to jeden z nedostatků ústavního systému. Napravili jsme ho v podstatě po 25 letech platnosti Ústavy. Z ústavního systému nám chybí jenom zákon o referendu, byl tady už připomenut. Ale to je diskuse, kterou máme vést se Senátem. Ne nad žalobou, kterou, nezlobte se na mě, bych jako advokát před Ústavním soudem nechtěl zastupovat, protože bych se musel za její obsah stydět.

Klub KSČM nepodpoří, aby Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s ústavní žalobou na prezidenta republiky.

Děkuji vám.