Dvacáté druhé zimní olympijské hry v jihoruském Soči se měly a mohly i pro Českou republiku stát mimořádnou příležitostí k propagaci zimních sportů. Mohly a měly se stát i neopakovatelnou příležitostí k prezentaci českého sportu a českých sportovců, k získání sympatií české veřejnosti pro zimní sporty v době, kdy republika neprožívá zrovna nejlepší časy. Z rozhodnutí některých médií ale o mnohé zůstal český fanoušek a příznivec ochuzen.

Zažíváme už od roku 2009 období klasické kapitalistické ekonomické stagnace a tomu víceméně odpovídají i problémy, které má český sport. Stát šetří velmi na podpoře masové sportovní základny. A provozování zimních sportů na špičkové úrovni je dnes nejen záležitostí talentu a veřejné podpory nadaných sportovců, ale stále více věcí peněz, finančních možností rodin. Mnohdy je úspěch nebo promarnění talentů vyloženě otázkou náhody nebo lobbistických manévrů, které tomu či onomu sportovci nebo sportovní disciplíně zajistí prostředky, podmínky a trenéry, bez kterých špičkové úrovně dosáhnout není možné.

O to důležitější je solidní mediální obraz i podpora sportovního úsilí a vzorů.

Namísto věcného zpravodajství a kvalifikované publicistiky o přípravě olympiády v Soči a namísto tolik potřebné a pro diváky a čtenáře zajímavé prezentace českého sportu a sportovců se ale veřejnoprávní média, ale i většina deníků, věnovaly až příliš pokleslému politikaření. Jak jinak označit komickou mediální strategii, ve které klíčové místo zaujímaly zcela podružné spekulace o tom, zda v olympijské vesnici poteče všude voda, že někde prý popraskaly kachličky a že sportovci delších postav budou mít krátké postele. Jak jinak označit mediální preferenci s veřejnoprávní televizí provázané organizace Člověk v tísni, která si účelově vybírá, čí lidská práva hájit, a která zabírala prostor příslušející olympiádě a sportu pro svou politickou kampaň.