Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové,
dovolte mi také pár poznámek k bodu, který dnes projednáváme a kde budeme rozhodovat zanedlouho o tom, jestli prodloužíme nouzový stav v České republice a o kolik dní. Víme, že tady leží návrh na prodloužení nouzového stavu na 30 dní. A víme také, že tady padla řada pozměňovacích návrhů a zřejmě ještě některé zazní, aby tento nouzový stav byl prodloužen, ale na dobu kratší, a poté vyhodnocen a zvolena cesta, zda prodloužit, či ano, či ne.
Vycházím z praktických zkušeností, které zažila Česká republika na jaře a které jsme si prožili i v létě. Nechci se teď nikoho dotknout a prosím vás, berte to obecně, nikoliv konkrétně na jednotlivce, to co tady zazní a to co tady řeknu. Byla to pravicová opozice, Byla to pravicová opozice, která tvrdě požadovala, aby se co nejrychleji rozvolnila opatření, která byla na jaře přijata. Aby se co nejrychleji společnost vrátila k normálu. A nepochybuji o tom, že většina veřejnosti včetně i mých blízkých po tom také volala a také toužila po tom, aby se společnost vrátila co nejdříve k normálnímu životu a překonala krizi, kterou jsme prožívali v jarních měsících.
Problém spočíval v tom, že zatímco státy v Evropě, například Anglie, Itálie, Španělsko, státy, které nelze rozhodně považovat za zaostalé, Belgie, počítaly tisíce mrtvých včetně Spojených států amerických, tak Česká republika proplouvala bohudík velice klidným průběhem této pandemické vlny a společnost ji vnímala jako něco zcela zásadního, kdy se musí sice dodržovat ochranná opatření, ale do určité míry jsou přehnaná a jsou zbytečná. Přesto došlo k odstavení ekonomiky na měsíc a půl, teď se nechci plést, a k řadě restriktivních opatření. Víme, že odstavení ekonomiky není úplně to pravé žádoucí, že se nemůže zastavit krizová ekonomika a že dokonce ani podpůrné programy COVID nebo diskuse, které se vedou na základě zákona o kurzarbeitu, který určitě neuvidí hned tak světlo světa pro svoji komplikovanost, neřeší úplně situaci, která nastává v ekonomice a z hlediska propadu příjmů zaměstnavatelů, a tím i otázku promítající se do mezd a platů svých zaměstnanců.
Já to vnímám ovšem tak, že také lidé vnímají, že se situace obrátila, že tentokrát naplno propukla v České republice krize pandemie a postupně se dostává do okolních států Evropské unie, a sledují tedy opatření, která zaznívají například z Belgie, z Francie, a ty jsou mnohem tvrdší, ale i ze samotného Německa, než v České republice. Ano, možná v dílčích opatřeních se liší. Jsou povoleny školy, zatímco u nás ne. Já si také myslím, že bychom měli zvážit otázku školství, protože to je primární otázka, otázka vzdělanosti, otázka základních návyků a zejména u těch nejmladších školních ročníků školou povinných, které z toho zcela vypadávají a je možná chybné, že ony jsou z toho vyčleněny na rozdíl od ročníků starších, které přece jenom mají nějaký zakódovaný návyk školní docházky a povinností ke školství a je potom mnohem snazší jejich opětovné začlenění do školního procesu. To je jeden z momentů, který bych tady očekával, že tady bude zaznívat i ze strany vlády.
Rozumím tomu a kvituji slova nového pana ministra Blatného, že nesmíme mít strach z této pandemie, ale musíme před ní mít respekt. A ten respekt bude spočívat v tom, že půjdeme možná příkladem a budeme dodržovat základní hygienická opatření, nařízení, která vláda přijímá, byť se nám třeba líbí, nebo zdají přehnaná, a budeme říkat, že chceme-li překonat společně tyto obtíže, pak je musíme dodržovat všichni, byť se nám nelíbí, byť jsou restriktivní, ale že pokud je budeme dodržovat, tak je budeme dodržovat po omezenou dobu a potom nastane onen čas rozvolnění.
Já se tady přikláním k návrhu, který zazněl z vlády a zazněl i tady ze Sněmovny, aby nouzový stav byl prodloužen o třicet dnů. Vedou mě k tomu prozaické úvahy a nejsem žádný epidemiolog a nejsem žádný lékař. Jestliže se odborníci, epidemiologové, shodují v tom, že tato nemoc má nějaký průběh, zhruba desetidenní, jestliže se hovoří o tom, že ta vrcholová vlna, pokud nenastane nějaký zásadní zlom, přijde zhruba v polovině listopadu, pak mi ty vlastní statistické odhady na základě i čísel, která jsou ale oficiálně publikována, říkají, že v podstatě se tento vrchol bude velice zvolna snižovat do počátku prosince a možná ještě déle. A možná tady budeme stát někdy koncem listopadu a budeme řešit otázku, jestli není ještě potřeba prodloužit nouzový stav o nějakou dobu, třeba o dalších čtrnáct dní. Ale z hlediska třeba i podnikatelů, podnikajících subjektů, malých živnostníků a z hlediska právě i škol a vzdělávání si myslím, že je právě podstatné a důležité, abychom jim vyslali signál, že to myslíme dlouhodobě strategicky vážně vypořádat se s touto pandemií, omezit její dosah na společnost na minimum, ale dát jim také určitou perspektivu, že za deset dní tady nebudeme stát a oni nebudou zase zoufale řešit, jestli spustí nebo nespustí svou provozovnu, jestli budou moci podnikat, jestli se budou podílet, jestli mohou přizvat své zaměstnance, či budou stát před další restrikcí, protože nebude společnost a zdravotnický systém schopen zvládat tato pandemická opatření. Takže z tohoto pohledu si myslím, že těch třicet dní je určitým logickým východiskem, které dává velký prostor a koneckonců Parlamentu i právo kontroly. A na každém dalším zasedání, a příští týden se sejdeme k novele stavebního zákona, nám nic nebrání v tom, aby tady zazněla informace o tom, jak se stav vyvíjí, jak Ministerstvo zdravotnictví postupuje, jak postupuje vláda, jak postupuje krizový štáb a zda nejsou na pořadu dne ještě nějaká další opatření, která povedou k tomu, aby se buď tento stav ještě přitáhl a nebo naopak rozvolnil.
A nyní se dostávám k tomu podstatnému, co jsem chtěl říci. Mně trošičku chybí u toho návrhu, který tady je, také to optimistické světlo, které bychom měli do společnosti vyslat, to znamená také říct, že jestliže se pod nějaké hodnoty sníží počet lidí, kteří jsou zasaženi touto epidemií, ať už z hlediska strategie hospitalizovaných nebo pozitivně testovaných či těch, kteří prodělávají tuto nemoc ale v nějakém stadiu, že nepotřebují hospitalizaci, koneckonců i ten ukazatel úmrtí, tak potom přistoupíme k vlně rozvolňování. A tady mi chybí ten plán vlády, kdy by vláda měla říct: ano, jsme na toto připraveni, pracujeme na tomto, nebyli jsme třeba schopni vlivem střídání i ministrů zatím tuto věc dopracovat, ale příští týden nebo v nějaké dohledné době vás s ní seznámíme, představíme ji společnosti, protože to považujeme za podstatné pro signál pro naši ekonomiku, pro naše školy, pro naše zdravotníky a pro naše vzdělávání.
A na závěr bych chtěl samozřejmě poděkovat všem, kteří bojují s touto epidemií, ať už jsou to zdravotníci nebo všichni dobrovolníci či ostatní pracovníci, kteří musí nastoupit denně do svých profesí, protože musí péct chleba, musí zásobovat nouzovou infrastrukturu a musí se starat o to, aby tato společnost alespoň v mezích možností fungovala reálně.
A úplně naposledy tady byla vedena diskuse o tom, zda zakázat, či nezakázat nedělní prodej. Já vím, že on je to trošku takový levicový evergreen a argumentuje se, jak je tato otázka upravena, prodejní doba, v okolních zemích vedle České republiky. V některých je nedělní prodej zakázán, v některých není. Teď si myslím, že to úplně nesouvisí s tímto meritem politickým, ale souvisí to možná také s tím, že i ty prodavačky jsou ženy, měly by být nějakým způsobem chráněny, i ony se starají o své rodiny a z hlediska té pandemické krize epidemiologického nebezpečí si myslím, že je více než vhodné říci si: i ony mají právo alespoň jeden den v týdnu, aby ty velké markety a velké prodejny byly rovněž uzavřeny.
Děkuji za pozornost a za klub KSČM chci říct, že budeme podporovat třicetidenní nouzový stav.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
