Jet či nejet?

Rozhodnutí na otočku zajet na Ukrajinu za našimi přáteli do Zakarpatské oblasti padlo během čtvrtka. Celý minulý týden jsme jako krajská samospráva organizovali zřízení a zprovoznění velkoskladu humanitární pomoci, otevření Krajského asistenčního centra pro pomoc Ukrajině a taky jsme na mimořádné radě schválili a pořídili nákup benzinových elektrocentrál a kalových čerpadel v rámci pomoci technické. Co se mi v hlavě honilo při rozhodování, zda se vydat na osmsetkilometrovou cestu? Je Zakarpatí rizikové? Je přece v bezpečné zóně na hranici se Slovenskem a Maďarskem, nálety nebo ostřelování tedy nehrozí. Na druhé straně země je ve válce, kde se obvykle neví dne ani hodiny. Nicméně rozhodnutí padlo, že pojedeme. Ostatně spolu s námi pojedou dobrovolní hasiči z Jevíčka, Jaroměřic a Břehů u Přelouče, ale také kolegové z Kraje Vysočina. Máme vše domluvené, předem připravené, tak snad nebude žádný problém. Zakarpatí je náš partnerský region, proto musíme v době nejtěžší ukázat naši pomoc, ale i účast. I v politice platí přísloví: „V nouzi poznáš přítele“.

Cesta dlouhá

S vědomím velkých kolon a front na slovenském území u hraničního přechodu Vyšné Nemecké – Užhorod a Ubla – Malý Bereznyj jsme zvolili cestu sice delší, avšak pravděpodobně pro účel naší cesty vhodnější, tedy přes Slovensko, Maďarsko až na hraniční přechod Zahony – Čop. Cestu nám nijak neznepříjemnily ani drobné technické problémy. V Maďarsku jsme asi 40 kilometrů před cílem zjistili, že nám praskl výfuk a možná brzy upadne. Krajský Mercedes Viano z roku 2004 obvykle používáme pro přepravu materiálu. Tentokrát byl naplněný až k prasknutí. Bohužel zub času je znát i na něm. Co se dá dělat. Odteď jsme byli sice slyšet na stovky metrů kolem dokola, ale na funkci to nemá vliv. Jedeme dál.

Přátelé na přechodu

Po osmi hodinách jsme na hranicích. Čekáme, zda budou nějaké průtahy. Přece jen vezeme nejen humanitární materiál, ale také techniku. Elektrocentrály, kalová čerpadla,… Vzhledem k předchozím zkušenostem s administrativou na obou stranách hranice nevíme, jestli projedeme ihned nebo budeme stát. Poslední papírování při převozu vyřazené sanitky záchranky minulý rok v létě bylo tak komplikované, že jsme připraveni na všechno. První překvapení. Šlo snad o nejrychlejší vyřízení formalit a přechod přes hranici od doby, co na Ukrajinu jezdíme (poprvé jsem tuto zemi navštívil v roce 2010). Na hraničním přechodu nás vítá protějšek ze Zakarpatské oblastí rady Volodymyr Chubirko se svým spolupracovníkem. Jsem moc rád, že ho po čase vidím osobně, a že je v pořádku. V jeho očích je vidět radost, ale také velká únava a obavy. Vždycky to byl pohodový usměvavý Voloďa, nyní spíše ustaraný. Nasedám k němu do auta a jedeme do skladu humanitární pomoci. Teda jednoho z mnoha v okolí města Užhorod. Voloďa pořád telefonuje, něco řeší, organizuje.

Improvizované sklady plné všeho možného

Přijedeme na místo určení. Areál stavební firmy dnes slouží mimo jiné jako místo, kam je soustředěna pomoc. Některé věci jsou vytříděné, ale je tu taky mnoho pytlů plných pomoci, která ale musí být dál přebrána. Na to nyní není čas. Materiál z Pardubického kraje, který už dorazil (do soboty to byly tři kamiony) byl podle informací kolegů ve stavu, který mohl být přeložen na vlaky a odvezen dále do vnitrozemí. Byli jsme však upozorněni, že některé věci, které možná někdo v dobré víře poskytl, jsou v dané situaci nepotřebné, nadbytečné. Když jsem procházel určená místa, viděl jsem použité nevyčištěné matrace, použité ložní prádlo, apod. Moc jsem nechápal, proč původní majitel nedává čisté věci. K čemu komu asi budou věci, na které by řada z nás ani nesáhla. No nic. Jsem rád, že jsme to u nás nazvali pravými jmény: „Neuklízíme sklepy a půdy, ale chceme pomáhat.“ Způsob a hlavně roztřídění naší pomoci kvitují ukrajinští partneři s povděkem.