Za pár dní je listopad a na jeho počátku „Dušičky“. Ten, kdo nemá srdce a mysl úplně zchladlou, navštíví hřbitov a vzpomíná na své milé a blízké, kteří jej předešli k branám smrti. Tam, kam jednou dojde každý z nás.

Již z doby kamenné máme doklady, jak naši předci věřili v posmrtný život. Dávali svým drahým do hrobů předměty, kdy očekávali, že je znovu využijí. Obřadně se s nimi loučili v očekávání příštího. V různých částech světa a v různých dobách různě. A přece tolik podobně. Očekávali vzájemné shledání. Dodnes. V české kotlině jsme, světovýma očima nahlíženo, tak trochu za exoty. Protože značná část naší populace tuto skutečnost vnímá jinak. Vidím-li krásně upravené hřbitovy, v tento čas obzvláště, rozsvícené svíčky a lucerny u hrobů, jež plápolají tmou, přestávám si být jistý. Jistý tím, že těmito exoty jsme.

Úcta k předkům je vlastní každé zdravé společnosti, civilizaci. Za sebe chovám jistotu, že se jednou se svými milými tam „Nahoře“ opět jednou potkám. V mezičase rád chodím na hřbitov ke hrobu mého dědečka a babičky. Nosím květiny, zapaluji svíčky a rozmlouvám s nimi. Moc to doporučuji všem, kdo váhají. Člověk si uvědomí sebe sama. Navíc pozná, kolik neznámých sousedů „to má podobně“.