Dámy a pánové,

já bych tu situaci připodobnil té české písničce Na Bošileckém mostku: hráli, hráli, až se obehráli, shodili se z mostku. Zdá se, že chceme se shodit z mostku celou Českou republiku. A teď, proč to tak říkám. Minulý týden jsme tady měli zákon o tom nevkusném názvu izolačka. Já tedy pod slovem izolačka jsem si představoval vždycky tu černou pásku, kterou jsme izolovali tu elektriku. Takže přestože jsem tedy původně vyučený, tak jsem se přece jenom stal trošku nejenom podnikatelem, ale trochu i možná snad intelektuálem, a takovéhle názvosloví mě neuvěřitelně vadí. Ale proč já jsem nehlasoval tady pro tento zákon, bylo to, že já jsem tady představitel podnikatelské sféry a znám drtivou většinu českých podnikatelů, ve kterých vyvolal tento zákon, prosím vás, zděšení. Když si vezmeme průměrný výdělek 35 000 korun, a teď to chci zjednodušit na 35 000 korun, tak těch 60 % z těch 35 000 korun dělalo 18 899 korun a k tomu bylo těch 370 korun na den, což je 8 140 korun. Jinými slovy, když to sečteme, tak je to 27 040 korun. A když ten člověk chodí do práce a má ten průměrný výdělek 35 000 korun, tak jeho čistý výdělek je 28 220 korun. Jinými slovy o tisíc korun a dvě stě necelých by ten člověk přišel na čistém výdělku. No, samozřejmě všichni podnikatelé jsme si okamžitě spočítali, a byť my jsme ti řekněme osvícení a ti odpovědní, kteří - třeba já už to dělám pět měsíců, ale ať nemluvím o sobě, tak takovýchhle firem jsou tady už teď stovky, které to dělaly, a ještě vláda vůbec nic nerozhodovala. Tak jaká bude logická reakce zaměstnance, když rozdíl je tisíc dvě stě korun. On to utratí, prosím vás, jenom na dopravě. No, tak on samozřejmě bude hledat cestu. Ne to, že je podvodník. On logicky bude uvažovat o tom, že do té práce prostě nebude muset přijít. On si tu cestu proboha najde. A už jste tady, řada z vás kolegů, to tady popsali, jak tu cestu si najde. Vždyť už to bylo naprosto jasné. I kolegyně Jana Pastuchová to říkala, prostřednictvím předsedajícího. Ano, teď je tady na mě nátlak, že já jsem shodil ten nevkusný název izolačka a že teď máme tady něco dalšího. Ano, paní ministryně Jano, prosím vás, už to nepoužívejme, prostřednictvím předsedajícího. Takže to bylo první zděšení podnikatelů.

Druhé zděšení bylo, že najednou pan premiér byl pod tlakem sociální demokracie, že se zavře průmysl jako celek. No, prosím vás, my, kteří jsme zodpovědní, my, kteří trasujeme lidi, kteří je metodicky, systémově sledujeme, my, kteří si už pět měsíců kupujeme antigenní testy, kdy ještě se vůbec nevědělo, že nějaké antigenní testy existují, my vytlačujeme lidi z firmy proto, abychom si ochránili ty zdravé zaměstnance. Dokonce vicepremiér Karel Havlíček mě požádal, jestli tu metodiku mohu poslat Richardu Brabcovi. Tak jsem mu ji popsal, aby viděl, jakým způsobem k tomu opravdu přistupujeme, do všech detailů. A my si vážíme svých zaměstnanců. A my chceme, aby byli zdraví. My nechceme, abychom nějakým způsobem šidili to, že oni nepůjdou do karantény. No to je nehorázný nesmysl. To bychom podvazovali sami sebe. Ale v jaké jsme situaci? Průměrná nemocnost po karenční době narostla o čtyři procenta. Není to pravda, to, co říkala paní ministryně. To jsou prostě fakta, to jsou tvrdá čísla. A v průběhu loňského roku už jsme se dostali, jak který podnik, mezi 11 až 15 % nemocnosti, ve kterých samozřejmě máme několik faktorů. Faktor je covid, k dnešnímu dni mám 51 lidí s covidem. Ano, lehce to narostlo. Mám 22 lidí v karanténě. Mám 55 lidí, které jsem ještě minulý týden měl v práci, ale mám je na ošetřování člena rodiny. A zbytek do 222 lidí je běžná nemoc, protože lidi už toho mají plný zuby. Tak to byl druhý atak, že průmysl se zavře. Zděšení mezi podnikateli, kteří - v sobotu, v neděli jsem nedělal nic jiného, než jsem bral telefony a komunikoval s paní ministryní Schillerovou a s panem vicepremiérem Havlíčkem a s panem premiérem, protože to zděšení nebylo jenom zděšení u podnikatelů a firem, ale to zděšení bylo u našich zákazníků. Zvlášť automobilový průmysl reagoval tak, že já snad ani nemůžu říct, jak reagoval, protože to bylo: co si to vlastně ta Česká republika dovoluje? To nebyl březen, duben loňského roku, kde všichni jsme se zastavili a celé řetězce se zastavily a ten kamínek v mozaice, Česká republika byla součástí tady téhle vyšší moci.