Já vaši omluvu přijímám, pane předsedající. Koupil jsem si na to nový respirátor dneska v lékárně, protože ten starý, který přežil čtyři údery pandemie, už byl takový dost opelichaný. (Pobavení v sále.) Takže snad jsme všichni i hygienicky tady v pořádku.

Před chvílí jsme projednávali zákon, kdy se skupina aktivistů domáhala toho, aby vám stát zajistil dítě, i když ho biologicky třeba mít nemůžete. Tak já teď před vás předstupuji jako aktivista a budu se snažit, aby vám stát zajistil svobodu slova. Chápu, že to je daleko méně významný a méně ušlechtilý důvod, než měla ta daleko organizovanější skupina aktivistů, ale je to tak.

Zákon tady leží už snad asi rok, nebo docela dlouho, tak začnu něčím aktuálním. V Indii zuří nějaká zase ta pandemie. Lidé se velice bouří a útočí na premiéra Módího. Největší sociální síť Facebook začala mazat statusy s hashtagem ResignModi. To znamená výzvy k rezignaci premiéra, že nezvládá svoji práci. To je zpráva z dnešního dne z Novinek. Říkám to jenom proto, že přestože zákon tady leží rok, ta situace je samozřejmě nadále aktuální.

Teď začnu trošku obecně. K čemu je parlament? Za prvé jsme tady proto, abychom tak nějak určili, co je vládní většina, což se tady asi na čtvrtý pokus povedlo, byť je to takové stále nejasné. A druhá věc je, přijímáme zákony. Zákonů bychom měli přijímat relativně málo. My jsme přijali desítky a desítky zákonů na covid a pandemický zákon. Asi tušíte, jak to ministru Hamáčkovi pomohlo v tom boji. Nijak. Virus trošku odchází, protože se zlepšilo počasí. Přijímáme zákony regulační, které někoho otravují. Přijímáme často zákony na základě lobbismu. Ten minulý byl klasický případ. Ale my bychom spíš měli těch zákonů přijímat málo a spíš zákony, které chrání naši společnost a to, na čem je založená, jak se chováme.