Vzpomeňme na SARS, ptačí chřipku, ten obrovský byznys s předraženým lékem Tamiflu, jemuž předcházela podobná mediální masáž a globální strašení, jaké dnes provází koronavirus. Tím nebudiž řečeno, že je toto riziko dobré zpochybňovat nebo podceňovat. Jen bychom se stále, a to je opět trvalá nemoc médií, neměli zabývat pouze následky, ale především příčinami. Protože jedině když změníme příčiny, mžeme něco efektivně dělat i s následky.

Globální epidemie jsou v průběhu historie občasným jevem, který ale ve sto procentech případů souvisel s jevem zvaným migrace. Dokud obyvatelé zůstávali plus mínus na území, pro něž měli vyvinuté příslušné imunitní systémy, byli zvyklí na dané klima a další víceméně přírodní parametry, k žádným kataklyzmatům tohoto typu nedocházelo. To až s hromadnými přesuny obyvatel – od středověku přes třicetiletou válku až po současnost. Té dnešní době vévodí nejen zbytečně početná, z větší části jen zážitkovými motivacemi podmíněná cestovací mánie. Francouzský filosof Lipovetsky pro to užívá pojmy jako Věk prázdnoty či Paradoxní štěstí. Zabývá se hédonismem jako jedním z projevů dnešní postmodernou zachvácené doby.

Druhým překotným přesouváním osob je ovšem migrace lidí ze třetího světa, která posledních pět let sužuje Evropu. Nemůže být náhodou, že epidemie nového virového kmene přichází přesně v témže okamžiku, kdy turecký prezident Erdogan otevírá hranice a vypouští do Evropy ty nekonečné tisíce migrantů. Mimochodem, od začátku syrské občanské války jsou jich v uprchlických táborech na území Turecka řádově miliony a první migrační vlna do Evropy nastala v důsledku toho, že generální tajemník Pan-Ki-Mun přestal dál z mezinárodních zdrojů pomáhat sanovat Turecku jeho mnoholetou de facto humanitární aktivitu.