Důležitým faktorem pro aktivitu rozvojových zemí a stabilitu v Asii po druhé světové válce byl rozvoj vztahů mezi dvěma největšími zeměmi tohoto kontinentu – Indií a Čínou. O přestávce Ženevské konference o Indočíně a Koreji čínský a indický premiér Čou En-laj a Džaváharlál Néhrú podepsali koncem dubna 1954 dohodu o obchodních stycích s Tibetem. Význam této dohody, vedle konkrétních ujednání, spočíval především v tom, že v její preambuli byly formulovány zásady vzájemných vztahů mezi těmito dvěma státy, které jsou známy jako panča-šíla.

Jedná se o pět zásad, které byly převzaty ze základních příkazů pro život buddhistů a byly aplikovány jako všeobecné zásady mírového soužití mezi státy s rozdílnými sociálními a politickými systémy:

• vzájemné respektování územní celistvosti a svrchovanosti

• neútočení

• nevměšování se do vnitřních záležitostí