Vratké příměří je na Kypru a napětí stoupá a klesá na řecko-tureckých hranicích. V drtivé většině z těchto horkých bodů (snad kromě občanské války na Donbasu) je zaangažováno Turecko. To samé Turecko, které chce nezákonně těžit kyperský a řecký zemní plyn ze dna Středozemního moře. To samé Turecko, které vyváží do Nagorného Karabachu islámské radikály a bojovníky islámského státu. To samé Turecko, které mnoho desítek let brání vzniku samostatného státu Kurdů. Proč? Protože v některých tamních oblastech se nachází ropa pár metrů pod povrchem země, zatímco třeba v Saudské Arábii se těží z hloubky před dva kilometry. To samé Turecko, jehož vládce brutálně potlačil opozici, uvěznil desetitisíce politických oponentů, z nichž mnozí zmizeli neznámo kam. To samé Turecko, které vydírá bezradnou, slabou a prohnilou EU výhrůžkami o uvolnění milionů migrantů do Evropy. Tu samou EU, která miliardami EUR financuje Erdoganova válečná dobrodružství.

Ano, je to to samé Turecko, kolem kterého chodí naše média i vláda a tzv. demoliberální opoziční strany (Piráti, ODS, STAN, KDU-ČSL,TOP 09) po špičkách. Nedozvíme se, kolik politických oponentů Erdogan pozatýkal, odsoudil anebo popravil. Zato občas slýcháme nesmělé hlasy, jak by se vše v dobré obrátilo, kdyby se Turecko stalo plnoprávným členem EU a přijalo prý její hodnoty. A na druhou stranu se nikterak nepřipomíná skutečnost, že Turecko je od invaze své armády na Kypr (operace Atila, 20. 7. 1974) a obsazení severní části ostrova, které bylo přejmenováno na Tureckou republiku severního Kypru (z mezinárodního společenství tento „stát“ uznalo opět Turecko), de facto v permanentním válečném stavu s Řeckem, přičemž obě země jsou členy stejného vojenského paktu – NATO. Co by asi nastalo se vstupem Turecka do EU, si v tomto kontextu nikdo snad ani nepředstavuje.

Naše média, ve smyslu instrukce EU o tom, co jako občané smíme a co nesmíme vědět, jsou zahlcena koronavirem, zdravotním stavem Navalného, který přežil otravu nejjedovatějším jedem Novičokem (stejně jako Skripal), a především rozeštváváním obyvatel Běloruska proti prezidentu Lukašenkovi, který se provinil proti liberálům nejspíš tím, že se nesplašil kvůli koronaviru a dovolil si vyhrát prezidentské volby ve vlastní zemi. Je příznačné, že i ty průzkumy, které se stavějí k Lukašenkovi kriticky, uznávají, že většina Bělorusů nechce skončit v láskyplné náruči Mutti Merkel a jejich soudruhů a soudružek z EU. Je ostudou, že ČR v tomto hraje svoji špinavou roli, jak dokazují webové stránky spolku Občanské Bělorusko (Civic Belarus).

Naše (SPD) volání po zavedení sankcí proti Erdoganovi a Turecku celkově, naráží na hluché uši v Evropě. Proč tomu tak asi je? Přece proto, že turecká menšina v Německu má již vlastní politickou stranu, která v posledních volbách dosáhla nějakých tuším 7,5% hlasů. Dost na to, aby rozhodla o bytí či nebytí (ve vládě) Merkelové. Mají své členy parlamentu, zemských vlád i centrální vlády (např. ministryni pro migraci – tomu se říká kozel zahradníkem).