Kopřiva (Piráti): Za bezbrannost soudy nepovažují to, co popisují oběti, ztuhnutí, zamrznutí, paralýzu

Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní svolavatelko a předkladatelko usnesení. Myslím, že ty statistiky o počtech spáchaných a hlášených odsouzených znásilnění, tak jsme za poslední týden četli a slyšeli mnohokrát. Jak už zaznívá, tak hlášeno je asi 5 % případů z odhadovaných 12 tisíc ročně, které se v ČR odehrají. A až 70 % obětí nevyhledá vůbec žádnou pomoc, tedy ani policie ani například nějaké terénní sociální pracovníky nebo psychologa atd.

Mnohokrát také slyšíme ty otázky, proč se nebránila, proč nekřičela, proč to nenahlásila, proč s ním šla do bytu nebo na tu party. Mýty a argumentační fauly ty jsou opakovaně vysvětlovány a vyvraceny, a to dneska uslyšíme asi ještě mnohokrát. Já bych tedy místo dalších statistik si dovolil přečíst tři konkrétní příběhy, které můžete a další najít na webu beztrestu.cz.

První příběh. Můj bývalý manžel byl učebnicový manipulátor. Když jsme spolu začínali, choval se jako ten nejúžasnější chlap. Postupně ale začaly přicházet výčitky, podezírání, zákazy, výbuchy vzteku, bití. Trvalo to sedm let. I když mě jeden den zbil tak, že jsem musela na pohotovost, druhý den přišel jakoby nic a chtěl sex. Mně se to nejdřív hnusilo a brečela jsem u toho. Za to mi ale nadával. Později jsem to přežívala tak, že jsem se snažila prostě vypnout, jako bych tam nebyla. Když se rozběhlo trestní řízení, pořád se mě někdo ptal, jestli jsem se bránila a proč jsem se nebránila. Pořád dokola. Už jsem z toho byla úplně vyčerpaná a měla jsem sto chutí zeptat se toho soudu, jestli oni by kopání do břicha snad brali jako předehru.

Další příběh. S přítelem jsem začala chodit před maturitou. Už na začátku jsem mu řekla, že můžeme spolu dělat všechno, jen ne klasický vaginální styk. Měla jsem k tomu své důvody. V dětství jsem zažila zneužívání. Příteli jsem se to ale styděla říct, tak jsem mu svoje rozhodnutí nějak nevysvětlovala. Na začátku to bylo v pohodě, respektoval mě. Pak ho to ale začalo čím dál víc štvát. I kluci v partě na něj měli divné narážky. Říkali, že se akorát snažím být něčím zajímavá a žádný problém ve skutečnosti nemám. Asi po půl roce vztahu se stalo, že mi to prostě udělal, i když jasně věděl, že to takhle nechci. Já jsem se absolutně na nic nezmohla. Nebránila jsem se, jen jsem tam ležela. Vůbec jsem nečekala, že by byl něčeho takového schopný. Bylo mi pak hrozně. Hned potom jsem se s ním rozešla. Doteď jsem sama a neumím si ani představit, že bych si zase pustila k tělu.

Poslední ilustrativní příběh zní takto: Před několika měsíci jsem byla pozvaná ke spolužačce na filmový večer, kde nakonec několik lidí zůstalo na přespání. Byli jsme v bytě čtyři. Dvě kamarádky spaly na posteli, já na gauči a dole na matraci spal kamarád, se kterým jsem se ve škole ani ten večer nějak zvlášť večer nebavila. Uprostřed noci mě najednou stáhl z gauče dolů a začal mě svlékat. Byla jsem jako paralyzovaná a nebyla jsem schopna se bránit. Zpětně nevím, proč jsem ho nemohla zastavit. Ráno jsem promluvila o tom, co se stalo. Kamarádky mi nevěřili, že mě znásilnil. Proč jsem tedy nekřičela a nebránila se? On popíral, že by mě do čehokoliv nutil. Já jsem ale věděla, že jsem sex nechtěla. Jen jsem byla v šoku z toho, co se děje. I po delší době se stále cítím hrozně, zneužitě, špinavě. Zraňuje mě i přístup okolí.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, co tyto tři příběhy spojuje? Ve všech těchto případech, ale i těch dalších, došlo k pohlavnímu styku, nebo jak vykládá zákon, tak k souloži přímo, aniž by žena chtěla. A ani jedno z popsaných jednání není podle současné definice v legislativě kvalifikovatelné jako znásilnění. Definice aktuální, definice znásilnění zahrnuje pouze případy, kdy byl pohlavní styk vynucen buďto násilím, nebo pohrůžkou násilí, pohrůžkou jiné újmy. Případně, kdy pachatel k činu zneužil bezbrannosti té oběti. No jo, jenomže za bezbrannost v tomto případě soudy nepovažují stav, který popisuje tolik obětí, jako ztuhnutí, zamrznutí, paralýzu, kdy oběť ze strachu nebo šoku překvapivé, neočekávané situaci není prostě schopna projevit odpor.

A to ani fyzicky, ani slovně. Současná legislativa prostě počítá jen s případy nějakých objektivních vnějších tlaků na oběť, jako je bezvědomí nebo mdloby, silná opilost, nebo když jde o děti, nebo naopak osoby vysokého věku nebo třeba oběti trpící duševní chorobou. Jenomže to není žádná povídačka nebo teoretizování, ale to se prostě děje běžně, je to častý jev, popisují to jak samotné oběti, ale hlavně i psychologové a odborníci. Říká se tomu disociativní stupor. To je objektivní stav, lékařsky, vědecky popsaný, kdy dochází k výraznému snížení nebo úplnému vymizení volních pohybů a normální odpovědi na zevní podněty. Vyšetření neukazuje žádné somatické příčiny, ale je zde jasný doklad psychogenního příčinného vztahu k nedávné stresující události nebo problému.

Já se snažíme být empatický, ale sám si to nedokážu představit, nevím, k čemu to přirovnat. Ale taky jsem zažil případy, kdy třeba se má poskytnout první pomoc a člověk prostě v prvních vteřinách ztuhne, zažívají to třeba oběti autonehod, taky si nedokážu úplně představit, jak bych reagoval, kdyby na mě někdo naběhl s mačetou. Nevím, jestli bych byl schopen a jak bych byl schopen se bránit. Ale věřím obětem, že to prostě objektivně není možné.

Obdobně pak nejsou za znásilnění kvalifikovány případy, kdy oběť ohrožení předpokládala v kontextu situace, nebo se neodvážila projevit odpor, který by byl jako takový podle práva kvalifikovatelný. To znamená zase nějaký třeba podřízený vztah, nebo pokud je to vyloženě nějaká slavná osobnost, třeba filmový producent, nebo nevím, třeba nadřízený, politik atd. Definice znásilnění, která by byla založena na faktu, zda byl sex dobrovolný, by takové případy postihla. Teď se dostávám k tomu, jak tady moji ctění kolegové zmiňovali, co by se změnilo. My se můžeme naštěstí inspirovat v mnohých evropských státech, mají to upravené v různých státech různě, ale zkrátka jde o to, že t en soud to vykládá podle toho, jak je to napsané v zákoně a ten zákon momentálně nemá dostatečnou definici. A samozřejmě že úplně si neděláme iluze, že by touto redefinicí znásilnění a já nevím, jaká bude, nejsem právník, budeme k tomu mít seminář, budeme se o tom ještě bavit, ale k nějaké změně by dojít mohlo, aby zkrátka byly postihnutelné tyto případy, které jsem četl. A ty v Česku teď nejsou postihnutelné. A tam, kde ta změna platí, tak tam by se postihly a myslím si, že to je spravedlivé. Takže jde o to skutečně, teď asi dneska tady ten zákon nenapíšeme, ale jde o to, abychom i v usnesení a my budeme navrhovat doplnění k usnesení paní kolegyně Kořanové, bychom vyjádřili vůli, že chceme zasáhnout do té definice. A teď vůbec nebudu říkat slovo souhlas, nesouhlas, a jak říkám, o tom se budeme ještě bavit a já chci, aby na tom byla všeobecná shoda, ale jde o to, aby se postihly ty případy, kdy se oběť aktivně nebrání právě z důvodu paralýzy.

Nevěřme tedy obchodníkům se strachem a dezinformátorům, kteří se snaží šířit různé hlouposti o písemných souhlasech nebo aplikacích. Nic takového nikde zavedené nebylo, samozřejmě se to nezavede ani v Česku. Nikdo se o to nesnaží. Redefinice znásilnění je sice ne úplně jednoduchá, ale byla by to zřejmá změna, na které doufám, že bude shoda. A hlavní věc je, že do většiny normálních zdravých vztahů a do osobního života lidí vůbec nezasáhne. Nikdo to nebude nijak kontrolovat. Ale jde skutečně o ty případy, kdy dojde ke znásilnění, aby oběť měla zastání a aby to skutečně bylo postižitelné, aby skutečně ty nejhorší případy, aby ti pachatelé třeba nevyvázli s podmínkou, ale aby skutečně to bylo trestáno jako další závažné násilné trestné činy.

Jak už jsem zmínil, nahlášen je prostě jen zlomek všech znásilnění. A má to ještě jednu rovinu, ta případná změna. Nejde tedy jenom o tu složku trestní, potrestat toho pachatele, ale podle mě nejméně důležité, či snad možná ještě důležitější jak pro oběti, jejich blízké a pro celou společnost, je rovina ochrana obětí, jak už tady zaznělo, tak bohužel oběti často čelí stigmatizaci, bojí se, co na to řekne okolí, potom jsou ještě tázány, proč to tedy neudělaly jinak, když byly napadeny. Jestli si za to vlastně nemůžou samy. Dokážete si to představit třeba u loupeží? Že si za to třeba člověk může sám, že nemá nainstalovaný nějaký nejdražší alarm a že má jenom dva zámky místo čtyř? Tak to mi přijde úplně ekvivalentní. Nemůžeme prostě házet vinu na oběti.

Takže abychom dokázali poskytnout obětem ochranu a zaručit spravedlnost, je potřeba, aby všichni, kteří s oběťmi přicházejí v tomto pro oběť nelehkém procesu do styku, měli by mít v této oblasti dostatek informací a dovedností od advokátů, slyšíme o případech, kdy někteří soudci bohužel rozhodují nekvalifikovaně a na základě nějakých předsudků a stereotypů, které jsem právě zmínil, jejich vzdělávání v této oblasti není bohužel povinné.

Já sám jsem interpeloval paní ministryni Benešovou, abych zjistil, kolik státních zástupců a soudců, kteří tyto případy rozhodují. za posledních pět let nepodstoupilo žádné školení. Budu se těšit na odpověď. A zároveň bych tady chtěl oponovat paní ministryni spravedlnosti, která říkala, že už teď jsou oběti. Ona mluvila o domácím násilí, tuším, tak ona říkala, že oběti jsou chráněné. Ale já mám informace úplně jiné od těch obětí, že se třeba u opatrovnických soudů běžně setkává oběť s pachatelem. To mně prostě taky nepřijde normální, když máme trestné činy, kde oběť má zvláštní ochranu, a potom kategorii, kde nemá zvláštní ochranu - tak já nechápu, proč tam domácí násilí a sexuální násilí, proč se to nevymáhá. Proč ty oběti nejsou chráněny?

Je tedy potřeba jasně deklarovat, a já doufám, že v tom dnešním usnesení se k tomu dostaneme, že sexuální násilí je závažnou formou násilí. Psychická újma obětí se nesmí brát na lehkou váhu, stejně jako jejich stigmatizace a sekundární viktimizace. Myslím si, že bychom se měli usnést, že jsme připraveni se pokusit o tu změnu a prosadit změnu definice, aby se postihly ty případy právě té paralýzy, jak jsem tady zmiňoval. Sexuální násilí je také velmi tabuizované. Doma se o něm samozřejmě nemluví, ve škole se o něm neučí, čili já jsem i rád, že jsme do toho usnesení dali jak ochranu obětí, tak i nějaký bod k tomu vzdělávání, k té osvětě, aby se vytvořilo ve společnosti zkrátka takové klima, že ty oběti se nebojí, že společnost stojí na straně obětí a že oběti mají podporu jak společnosti, tak doufám i této sněmovny. A je tedy nutné, aby se to téma trochu detabuizovalo, byť chápu, že třeba doma o tom mluvit nemusí být úplně příjemné, ale tak od toho tady máme různé metodiky a třeba i nevládní organizace, které se o to snaží.

Takže já tedy doufám, že dneska přijmeme usnesení, kterým jasně vyšleme signál, že sexuální násilí je v Česku stále problém, ať už si můžeme třeba vytvářet iluze, jaké chceme, tak prostě problém to je. Vzhledem k těm číslům. Obrovský problém je to, že se to neohlašuje, že se to nepotírá. A je tím pádem nepřímo vyslán společnosti i obětem signál, že se to přehlíží, toleruje a je to podle mě nepřijatelné, protože sexuální násilí je závažná forma násilí. Je to odporné a je potřeba tento signál vyslat.

Já vám děkuji v tuto chvíli za pozornost a v podrobné rozpravě případně načtu nový bod usnesení nebo doplňující bod usnesení. Děkuji.