Ekologická revoluce chtěla předběhnout přirozenou evoluci a svobodný vývoj věcí. Přijatá politická rozhodnutí byla typickým pokřivením trhu, které znásobily všemožné legislativní restrikce či účelově vázané dotace.

Když se někdo zabýval komplexní analýzou dopadů a variant, vyhodnocoval efektivitu, konkurenceschopnost či cenové důsledky, byl označován za nekorektního zpátečníka. Takřka ve všech oborech ekonomiky byly zcela ignorovány nekompromisní bilance potřeb (například elektrické a tepelné energie, pohonných hmot, hnojiv atd.) a místní dostupnosti zdrojů. Stačilo pouze ujištění, že to přece zvládneme (Wir schaffen das). Mám pocit, že většinová společnost k tomuto vývoji průběžně neměla dostatek seriózních informací a o to více teď bude někdo překvapen.

Zdá se, že pro veřejnost a média nebyl aspekt bezpečnosti, stability, národní suverenity a soběstačnosti ještě před pár dny téma. Rozhodující byl pouze hlas úředníka, případně mediálně protěžovaného ekologického aktivisty. Odborná témata se z veřejného prostoru prakticky vytratila (čest výjimkám). Mnoho funkčních a logicky zrealizovaných investic, které ještě před pár lety splňovaly veškeré parametry udržitelnosti, byly během chvíle přehodnoceny a odepsány.

Legislativní smršť a nestabilita snížila chuť investorů přijímat jakákoli rozhodnutí a riskovat. Uznávána byla najednou pouze diskutabilní kritéria dokazující snižování emisí skleníkových plynů počítaná dle desítek různých metodik. Green Deal a s ním související prováděcí předpisy musely být rychle implementovány do takřka všech oblastí lidského života a podnikání. Přestože odborníci upozorňovali na dlouhodobé a opakované neplnění stanovených dílčích cílů, na technické a fyzikální limity, Evropská unie zařazovala stále vyšší rychlostní stupně.