Celkem jsme si zvykli na to, že nejen u nás politici ve volební kampani spíše mluví, než přemýšlí, a jejich slova na náměstích přednesená je třeba (nejen u nás, ale všude ve světě) brát s jistou „předvolební“ reservou. To není lhaní ( které se nemá), ale jistá politická licence obdobná licenci básníkově, který, když píše, že viděl jak „kůň Václavův se včera v noci třás a kníže kopí potěškal“, také nebude obviňován ze lži, protože to zcela zjevně nebyla pravda. I když by patrně jinak asi bylo načase….

 Pokud však politik začne své šílenosti vykládat i po volbách a dokonce je z jeho projevu patrné, že tomu sám věří, je načase se ozvat a nazvat věci pravými jmény: hloupost je hloupost, neznalost neznalostí a zaštitovat se slavnými jmény našich předků, kterým zcela zjevně nerozumí, je obyčejná drzost.

 Co jsme se dozvěděli v pondělním Hyde parku od pana T. Okamury? „Jsme jediným politickým subjektem, který nese odkaz T.G. Masaryka. Ten říkal, že chce, abychom byli evropským Švýcarskem, čímž myslel právě prvky přímé demokracie. Snažil se o ně, ale nepodařilo se mu to, protože bojoval už tehdy s poměrným systémem…“..Pěkná hloupost. Pokud někdy Masaryk , ale to spíš jeho oponent E. Rádl, hovořili o tom, že bychom měli být evropským Švýcarskem, měli na mysli nikoliv systém referend, jak se Okamura zcela mylně domnívá, ale národnostní uspořádání. Především E. Rádl varoval před koncepcí československého národa oproti menšině Němců a poukazoval na vhodnost švýcarského uspořádání národnostních vztahů (kantony, společná státní identita, společná vláda). Masaryk samozřejmě měl Švýcarsko rád, odešel také po emigraci v ledu 1915 právě do neutrálního Švýcarska a založil zde v srpnu 1915 týdeník „Československá samostatnost“ , ale tvrzení o tom, že by bojoval se zastupitelskou demokracií, je učiněný výmysl.

 Korunu svým tvrzením nasadil pak T. Okamura poukazem na to, že i na Slovensku byly již dávno prvky přímé demokracie, „protože zde existovala občina“. Další hloupost. Občina (která byla jeden čas v Rusku), není protiklad k zastupitelské demokracii, ale je protikladem k soukromému vlastnictví. Znamená v podstatě jen společné obdělávání půdy, nikoliv rozhodování v referendech.

 Pokud jde o Švýcarsko, tak takové jaké, nám líčí Okamura, prostě neexistuje. Především zde mají, jako u nás, systém poměrného zastoupení v zákonodárných sborech, nikoliv většinový systém, jak se nám Okamura snaží namluvit. Systém zákonodárných referend je zda dán historicky a plyne ze složitého územního i národnostního členění státu. Je nepřenosný a také se jej nikdy nikdo nepokusil v jiném státě nastolit. Nejinak tomu bude – doufám - i u nás. Znamenal by totiž takový zcela zásadní zásah do ústavního uspořádání státu, o kterém má jen málokdo jasnější představu. T. Okamura jistě nikoliv, pokud hovoří o zákonu a nikoliv o zásadní změně Ústavy.

 Vyvracet další záměry tohoto úsvitu naší politiky nemá příliš významu. Hmotná odpovědnost politiků je heslo dobré pro ty, kteří by nejraději všechny politiky zašlapali do země, ale nikoliv pro ty, kteří vědí, že hmotnou odpovědnost může mít skladník nebo prodavač, jako ti, kteří převzali do správy hmotné předměty, za něž odpovídají, což politik není. Nehledě ke skutečnosti, že z politických rozhodnutí sotva kdy plyne škoda všem, ale píše výhody a zisk pro někoho. Podle toho, čí zájmy politik prosazuje. Což se ovšem se ztrátou součástek ze skladu, za který skladník hmotně odpovídá, srovnat nedá.

Psáno pro Britské listy