A nyní si představte, že se na vás obrátí člověk, kterého jste nikdy neviděli, nic o něm nevíte a oznámí vám, že se dostal do problémů, nemá na to či ono a že si bere část vašich peněz. Neznáte ho, vidíte, že lidi jako on si jezdí autem, bydlí si ve svém baráčku či bytečku, nechodí oblečení do pytle od brambor.. prostě máte pocit, že to není žádný nuzák, kterému byste dali sami něco na přilepšenou a on by vám byl vděčný, možná i z vděčnosti trávník na zahradě posekal, dříví naštípal. Chcete ho vyhodit, ale nejde to. Poslal za sebe totiž úředníka, který vám pouze suše oznámil, že pokud mu peníze nedarujete, půjdete do vězení. Tomu se říká státní sociální politika.

Zhruba v tomto bodě končí zpravidla komentáře, na které jsme zvyklí ze sdělovacích prostředků. Nesouhlasící se (zase) naštvou, souhlasící pokrčí rameny („Proč píšou tak samozřejmé věci?“), komentátor nikoho nepopudil proti sobě… Pokud vám oba předchozí odstavce připadají v pořádku, ani nečtěte dále, zbytečně byste se rozčilovali.

Pro vás, kteří pokračujete ve čtení, byť třeba z čiré zvědavosti, uvedu čtyři věci, které jsem si zcela soukromě určil jako chybné v onom druhém odstavci, popisující „sociální“ politiku státu:

a) Nejde o půjčku, jde o dar.

Už jste jistě postřehli, že když vám někdo dá peníze, nejste na tom hůř než předtím. Spíš líp. Zato když někomu něco dlužíte, je to nepříjemné. Pořád cítíte jakýsi závazek, stále máte pocit, že přijde den, kdy budete muset dluh vrátit, musíte plánovat, šetřit, je to starost navíc. Tedy pokud nejste opravdu divný nebo zcela nezodpovědný.