Děti si mají hrát. Dětské hry je připravují na život. Naučí se při nich spoustu věcí. Každý z nás si vzpomíná na nějakou svou oblíbenou. Drtivá většina dnešních pacifistů si hrála v dětství na vojáky. I ti, kteří neslouží u policie nebo nekradou, si hráli na četníky a zloděje. Dítě je zapálené do hry, dokud si hraje. Zítra si bude hrát na něco jiného. Se stejnou partou. Nebudou si vyčítat, kdo byl včera četníkem nebo zlodějem.

Názory, postoje, přístupy každého z nás se vyvíjí. To je správné. Člověk by se měl vyvíjet, jinak celá společnost ustrne a ztuhne. Stejně tak se vyvíjejí i politické strany. Může se ovšem stát, že se rozejdete s jednou politickou stranou a naleznete jinou, která vám dává větší naději na realizaci programu, který lépe odpovídá vašim názorům. Sám jsem to zažil. Jednoduše partaj radikálně změní svoji politiku, zatímco vy ne. Tím opouští vás, nikoli vy ji.

Známá dětská hra „král vysílá svoje vojsko“ neměla dopad na ty, kteří nebyli na hřišti. V politice jsou ovšem na hřišti všichni občané. I ti, kteří sami nehrají a nejsou hráči žádné ze stran. Ti všichni potom doplácejí na dětskou hru těch nedospělých věčných přeběhlíků, připomínajících drůbež na dvoře, která bezmyšlenkovitě zobne tady, zobne tam, vedená jediným cílem – sezobnout co nejvíc.

Dětská hra není stejná jako život. Snadno to poznáte, když si děti hrají na dospělé. Je to kouzelná parodie vlastností dospělých, jak vypadají z dětského pohledu. Není to nebezpečné.

V politice by si neměli dospělí hrát na děti. To už nebezpečná hra být může.