Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych také svým dílem přispěl do dnešní debaty týkající se azylové a migrační politiky, tzv. Dublinu IV. Pokusím se neopakovat to, co zde již zaznělo, protože si myslím, že obsáhlá informace již zde byla poskytnuta a všichni asi tušíme, o co se jedná.

Velice mě těší, že i vláda si uvědomuje závažnost tohoto problému, který se týká občanů České republiky. Aspoň ta obava z tohoto problému se týká občanů České republiky a vláda to nechce nechat jen jak se říká na volný běh. Chce k tomu aktivně přistoupit. Proto jsme zde dneska, abychom i vládu vybavili nějakým mandátem, který by jí umožnil vystoupit v radě tak, že je vybavena mandátem. Zvlášť, když je to vláda v demisi. Bohužel, základní problém je v tom, že tento problém nemá jenom česká vláda, tento problém má i vláda Německa, má i vláda Francie, má i vláda Itálie, má i vláda Řecka, má i vláda Švédska, Španělska a dalších zemí Evropské unie. Problém se svými vlastními občany, kteří začínají mít obavu. Začínají se bát toho, co přichází. A tyto vlády se snaží své občany uklidnit.

První pokusy zazněly v tom, že začaly hovořit o rychlejším vysidlování těch, kteří nemají nárok na azyl na území Evropské unie. Tyto pokusy bohužel ztroskotaly, protože pokusy přesunout uprchlíky do zemí původu, byť Evropská unie nabízela hrazení dopravy, nabízela leteckou přepravu do států Afriky, nabízela hospodářskou pomoc pro uprchlíky, jinými slovy určité výpalné pro ně, aby se vrátili do svých zemí, ztroskotaly na jejich nezájmu. A hlavně na nezájmu zemí, do kterých měli být tito uprchlíci navráceni. Oni se prostě k těmto občanům nehlásili a řekli: To nejsou naši občané. A když jsou, tak to prokažte. Tady nastal ten problém Evropské unie, že neměla jak to prokázat, že tito lidé pocházejí z těch zemí, protože ta evidence evidentně nebyla.