Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážená paní ministryně, dámy a pánové, tady k těm stravenkám asi bude hodně slov, ale já chci upozornit na jeden problém, který u těchto stravenek je a který se jistě obrací vůči zaměstnancům, ale i zaměstnavatelům.

Jak funguje dneska závodní stravování nebo obecně stravování zaměstnanců? Svého času bylo ze zákona, že musí zaměstnanec mít možnost se stravovat a musí mít možnost teplého jídla. Toto bylo postupně zrušeno a šlo to na dobrou vůli dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, aby si našli svoji pozici v rámci úpravy pracovní doby a možnosti se stravovat. Nebudu tady vzpomínat celou tu historii, co se povolovalo, se potom rušilo a jak se oklešťovaly zaměstnanecké výhody, aby nakonec z nich zůstal jeden určitý benefit, benefit formou stravenek.

Ale ne všichni mají stravenky, jak tady správně zaznělo. Jsou tady podniky, které mají vlastní závodní stravování. Samozřejmě to vyžaduje nějaké náklady, ale těm velkým podnikům se to asi vyplatilo, že měly vlastní stravování. Bude se jim to vyplácet i nyní, když tedy bude ten tlak na to, aby zaměstnanci získali nějaký, v uvozovkách, imaginární příspěvek k platu a ke mzdám, aby si mohli říci, pro nás je výhodnější získat ty peníze v hotovosti a nějak si zajistit to stravování? Čili ten okruh problémů, spojených se závodním stravováním, obecně na úkor zaměstnance a výhodu pro zaměstnavatele.

Druhý okruh zaměstnanců jsou ti, kteří ty stravenky opravdu berou, kteří je dostávají a kteří si za ně mohou koupit potraviny. Využívají je většinou - a teď zase říkám - k platu i ke mzdě, protože nesmíme zapomínat na velkou armádu státních zaměstnanců, kteří třeba nemají možnost jiné stravování, takže jakmile je vyhlášena obědová přestávka, tak z většiny státních úřadů jdou všichni do nejbližších restauračních zařízení se najíst. Budou to využívat i nadále, aby měli i nadále tu teplou stravu? Nebo začne převažovat to, co jsme vídali ve filmech s Charlie Chaplinem, kdy každý dostal svůj jídlonosič a šel si ohřívat jídla? Nebude to ty zaměstnance takhle svým způsobem deklasovat, pokud zrovna tedy nedrží krabičkovou dietu a to jídlo si v těch krabičkách nosili, popřípadě, pokud nemají předepsanou dietu lékařem a dávají si tady toto dietní jídlo? Paradoxně mnoho restaurací právě pro tyto zaměstnance umožňuje a vaří dietní jídla a připravuje zdravou stravu, aby ji mohli mít.

To jsou všechno okruhy, které momentálně neřešíme. My řešíme daňový problém. Chceme... a co vlastně chceme dosáhnout? Chceme uspořit. Paní ministryně správně řekla, dvě procenta, pět procent, sedm procent uniká. Ale my neznáme řešení úniků jiné než zrušit tu službu jako takovou? Zkoušeli jsme udělat omezení? Zkusili jsme nastavit maximální možný zisk tady z těchto operací, finanční zisk, které mají ty různé kartové, stravenkové a další společnosti? Dělali jsme cenové regulace? Paní ministryně správně poukazuje na to, my přece nechceme rušit. My chceme dát volnou vůli rozhodnout si. Je to opravdu volná vůle? A jestli je to opravdu míněno jako volná vůle, potom bude v tom návrhu zákona také možnost, že musí být souhlas odborové organizace u toho kterého zaměstnavatele, jestli s tímto postupem souhlasí? Anebo to bude jenom vůle zaměstnavatele, který je ten silnější a v tom vztahu se zaměstnancem rozhodující? Bude tam možnost říci, ale my nechceme? A bude na to vůbec někdo brát ohled?