Kdysi dávno, kdy nic nebylo a přesto všechno se sdílelo. Chleba a klacík v ruce a hajdy ven. Naše dětství…

Jsme generace, která se nikdy nevrátí. Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici. Generace, která si hrála na schovávanou za tmy. Generace, která našla, umyla a prodávala prázdné lahve. Generace, která vyráběla papírové hračky holýma rukama. Generace, která sbírala známky, fotky a alba výstřižků. Generace, která v deštivých dnech hrála deskové hry a karty. Generace, která četla po nocích a smála se pod peřinou v posteli, takže rodiče nevěděli, že jsme stále vzhůru.

My děti, které jsme se narodily v letech 1960 až 1990, jsme byly z dnešního pohledu prý vychovávány „patologickými“ rodiči. I když ani oni ani my jsme nevěděli, že jsou „patologičtí". Měli jsme svou partu kamošů, se kterou jsme se scházeli mezi paneláky, a naše mámy se nebály, že se „pozabíjíme“. Nechodili jsme do soukromých školek a škol, a rodiče se přesto netřásli strachem, jestli náhodou nebudeme opoždění ve vývoji. Neběhali za námi s čepicí a nekontrolovali, jestli jsme zpocení.