Vážený pane předsedo, vážení delegáti, milé dámy a vážení pánové!

Zkoušela jsem si vybavit, kdy jsem poprvé ve svém životě slyšela slovo soukromník. Vím určitě dvě věci. Byla jsem tehdy ještě malá holka a zcela jistě jsem si pod tím slovem neuměla představit vůbec nic. Jak bych také mohla, když prakticky žádní soukromníci u nás za minulého režimu neexistovali. Dokonce jsme se v tom lišili od okolních, také socialistických zemí, východního Německa, Polska i Maďarska, kde zůstaly zachovány aspoň zbytky drobných živností a soukromých provozoven. Ne tak u nás. U nás totiž vždycky musíme být papežštější než papež.

A tak český bolševik zavelel a všechno znárodnil. Pročež pod kuratelu státu musel i poslední holič a na vsi odváděli do družstva i poslední kravku.
Přitom co je svět světem, právě živnostníci, řemeslníci, drobní podnikatelé, sedláci, farmáři, prostě soukromníci ze všech možných profesí jsou tou společenskou silou, která vytváří bohatství celé země i společnosti. Ona totiž platí přímá úměra: Bohatý střední stav – bohatá země.

Čas oponou trhnul, zazvonili jsme na náměstích klíči a podnikatelský stav, jinými slovy soukromníci, se zase navrátil do naší země. Ty tisíce nejrůznějších podnikatelských příběhů, vzestupů i pádů, ty tisíce neopakovatelných osobních i rodinných vítězství, remíz, ale občas i proher, umíte určitě odvyprávět stejně dobře jako já, protože jste je na vlastní kůži prožili a stále prožíváte.