Článek byl převzat z Profilu Bc. Jana Marková - Kam kráčíš Evropo? Potápíme sami sebe a Čína nás mezitím v klidu předjíždí.

V posledních letech se Evropa vydala zvláštní cestou. Místo toho, abychom se snažili udržet na špici světového vývoje, výroby a obchodu, házíme si sami sobě klacky pod nohy takovým způsobem, že se nám to dříve či později fatálně vymstí. A tak přesto, že se nás snaží určité skupiny těch „největších“ evropanů neustále strašit nějakým vnějším zlým bubákem, nejhorším nepřítelem jsme si my sami. Ti, kteří k nám ještě nedávno pro naše úspěchy chovali respekt, nás ovšem nyní nevěřícně pozorují s ohledem na šanci, kterou my zahazujeme a příležitosti, které skládáme k nohám svých tradičních rivalů. Svět je v krizi, Čína získává námi opuštěné pozice, skokově se zdražuje, rostoucí inflace sáhne do kapes úplně všem. A co na to Evropa?

S tvrdohlavostí malého dítěte trvá na tom, že největší její problém je (v celosvětovém měřítku zcela zanedbatelný) podíl na změně globálního klimatu. A tak si hodlá zlikvidovat automobilový průmysl zaváděním nesmyslných kvót na elektromobily, kdy zcela energeticky nepřipravené státy akceptují něco, co by za normálních okolností každý příčetný člověk musel odmítnout. V rámci tzv. Green dealu budeme investovat miliardy do uhlíkové neutrality v době, kdy statisíce lidí napříč kontinentem začínají mít existenční problémy. Místo smysluplné podpory a obnovy covidem zkoušené ekonomiky se hodláme dál a dál zadlužovat ve jménu bruselského dobra. Zatímco Čína má už elektromobil s dojezdem 1000 km a staví stovky kilometrů nových dálnic a supermoderních železnic, my se modlíme, aby na nás zbylo alespoň pár čipů do těch tisíců odstavených aut, které si sami nejme schopni zajistit. Zatímco Čína kupuje naše patenty a rozbíhá inovativní výroby, my zastavujeme linky.

Námořní doprava takřka přes noc zdražila na x násobek a přesto si stále budeme trvat na svém, že vlastní zemědělskou výrobu, zvlášť tu živočišnou, je třeba omezit na minimum. Co potřebujeme, dovezeme si. Klidně mnohonásobně dráž. My na to přece máme. Nebo už ne? A co víc, krávy nám tu v Evropě prdí, prasata produkují hnůj, nový evropský člověk se přece musí naučit žít i bez toho. I kdybychom se to naučit dokázali, naše pole se bez živočišné produkce stanou pouští. Staletí fungující cyklus nejde mávnutím unijního proutku změnit a poručit tak větru dešti a hlavně půdě, aby nevysychala a nestával se z ní neúrodný úhor. Potřebujeme zemědělství, potřebujeme hnůj a potřebujeme úrodná pole. Lidé nemůžou stát týdny na parkovištích jako ta auta bez čipů a čekat až se na ně někde na druhé straně zeměkoule dostane.