Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové,

tak ono už je takovým zvykem, že když tady přijde pan Babiš, tak vždycky začne vykládat spoustu polopravd a věcí, které tady staví do kontrastu, kdy normální člověk, který má nějakou míru, řekněme, lidskosti a nějakou míru solidarity vůči lidem, kteří potřebují pomoci, tak by takové věci z úst nevypustil. To jsme si zvykli, že Andrej Babiš to takto dělá a vyvolává ten pocit v lidech, který je založen na nenávisti, na rozdělování té společnosti.

Já bych začal - první to, co chci říct. Výjimečné situace v životě, jako je to, že je nějaká země napadena jiným agresorem a lidé na tom území každý den jsou v ohrožení života a odcházejí do jiné, bezpečné země, tak já nerad tyto věci převádím na peníze. Mně přijde naprosto logické a normální, lidské, že když můžeme pomoci někomu, koho nazýváme svým spojencem, tak mu prostě pomoci jdeme, nebo tu pomoc na svém území nabídneme.

My jsme země, která toto v minulém století zažila opakovaně, kdy nám jiné státy dokázaly nabídnout pomoc vojenskou, dokázaly nám nabídnout pomoc konkrétním občanům ve statisících. Já myslím, že když se podíváme do širších rodin, dvě tři generace zpátky, tak najdeme někoho, kdo utíkal před nacistickou či komunistickou totalitou. Ti lidé odcházeli nejenom do sousedních zemí, odcházeli někam do Kanady, do Spojených států amerických, do jiných zemí, kde se ti lidé mohli ptát - co je nám po nich, po těch Čechoslovácích někde z Evropy? Proč jim tady máme pomáhat, proč jim tady máme dávat práci? Proč se máme o ně starat, o jejich děti?

A mně přijde, že tady vlastně jsme zapomněli na tyto příběhy, které vlastně se nám staly, my jsme je sami prožili, a teď tady vedeme tuhle debatu. Takže mně přijde za prvé - ta první věc - jako principiální, pokud mohu pomáhat, ten člověk nebo národ tu pomoc fakt potřebuje, je v těžké, tíživé situaci, tak jdu a pomůžu. Jdu a pomůžu!