Děkuji. Dobré odpoledne, dámy a pánové. My dneska tady vlastně se v rozpravě vracíme k roku 2014. Dovolte, abych vám připomněl, což si už možná nevzpomenete, co se stalo v roce 2014, vlastně krátce před tím, než došlo k výbuchu ve Vrběticích.

17. července v roce 2014 bylo sestřeleno letadlo malajských aerolinií MH17 nad Ukrajinou a možná si vzpomenete, že tehdy bylo 298 mrtvých a že většina z nich byli Holanďané. A já samozřejmě tehdy, protože jsem byl ministrem zahraničí, si velmi dobře pamatuji na to, co se tehdy odehrávalo. A vzhledem k tomu, že jsme se dost přátelili s Fransem Timmermansem, tak si dobře pamatuji, jaký byl postup holandské strany a co se dělo.

Já bych rád řekl Vojtěchu Filipovi, že když holandský ministr tehdy přestoupil před holandský parlament v této kauze, tak také neměl v ruce důkazy, průkazné důkazy toho, co se vlastně tehdy nad Ukrajinou stalo, a přesto holandský parlament k tomu zaujal naprosto jednoznačné stanovisko. A rád bych tady něco řekl o strategii, kterou tehdy Holanďané k celé té věci měli a která měla podle mě výsledek. Ten výsledek možná nebylo to, že by stanuli před soudem ti, kteří to způsobili, ale tím výsledkem tehdy, který začal právě tím sjednoceným postojem holandského parlamentu, byl úspěch Holandska v tom, že se jim dostalo jednak morálního zadostiučinění a jasného mezinárodního odsouzení toho, co se stalo. To znamená, ta strategie vedla k výsledku, i když nebyl žádný soud, ale měla výsledek.