Děkuji. Dámy a pánové, pěkné odpoledne. Těch poznámek mám tolik, že by to tady bylo možná na hodinu, tak nebudu zdržovat a zkusím to vzít telegraficky. Když jsem to poslouchal, tak se možná dokonce i shodneme všichni, co tady dneska mluvili, aspoň tady, nevím, jak v Senátu, na tom cíli. Na tom se možná shodneme. To znamená pomoct pokud možno co nejvíce dlužníkům, já dodávám těm, kteří chtějí, aby jim bylo pomoženo, kteří to myslejí skutečně vážně, kteří jsou ochotni pro to něco udělat.

Pomoci ale zároveň nebo respektive neblokovat a nepoškozovat seriózní věřitele a vrátit ty lidi z té šedé zóny do oficiální zóny, aby platili daně, odváděli sociální a zdravotní pojištění. My se ale možná, kolegové, neshodneme na té cestě, jak toho dosáhnout a myslím si, že původní jev toho je ta míra dezinterpretace těch jednotlivých návrhů. To je podle mne takový nepřímý důkaz toho, že když člověk chce někoho někam vmanipulovat, tak ten jeden návrh nějakým způsobem ostrakizuje, a tomu druhému dá vlastnosti, které nemá. Já tomuto říkám dalmatinský svět, černobílý svět. Senátní verze pomůže dlužníkům a pomůže systému, zatímco ta sněmovní verze taková není. Sněmovní verze zahltí soudy, senátní naopak je odbřemení. A když pak půjdeme do těch vnitřností, tak zjistíme, že to tak zdaleka ani není. Jsem rád, že se shodneme alespoň na tom minimu, že i ta sněmovní verze výrazně, velmi výrazně mění tu situaci oproti současnému stavu. A když se podíváme na některé ty věci, které tady zazněly, tak věřitelé už i v té sněmovní verzi mohou podávat ty návrhy na zrušení, samozřejmě, tzn. že to není tak, že Senát jde na ruku věřitelům. Není. To už je v té sněmovní verzi. I v té senátní i v sněmovní verzi ty soudy to mohou přezkoumávat a ba dokonce mám obavu, že v té senátní verzi se najde více věřitelů než v té sněmovní, kteří budou žádat ukončení té insolvence. A já vám řeknu proč: protože přece tu motivaci musíme hledat na straně dlužníků i věřitelů, ale vy ji hledáte jenom na straně dlužníků. Jakou motivaci participovat na tom celém stavu bude mít věřitel, který dopředu bude vědět, že bude mít nula nebo téměř nula nebo kladnou nulu? Tak v té chvíli, samozřejmě, bude mít motivaci nulovou, protože tak to bude se snažit přerušovat, dávat to k soudu a v té chvíli to jde vždycky k soudu. Ty soudy budou zahlcené, na konci i v průběhu.

Sněmovna tady na tom pracovala, jak bylo řečeno, rok. Myslím si, že na konci došlo k dohodě v zásadě téměř všech poslaneckých klubů, prošla zde celá řada pozměňovacích návrhů, které zohlednily ten vyvážený postoj mezi zájmy dlužníků, věřitelů i státu, koneckonců, Senát za pár týdnů udělal změny, které podle popisu některých poslanců jsou právě revoluční, ale on to hezky řekl kolega Bauer. Vyškrtnutím dvou paragrafů, přidáním naopak jednoho nového už jenom z logiky věci nevznikne přece úplně diametrálně odlišná, zachraňující norma. To přece není možné. To má celou řadu konsekvencí, celou řadu dalších vlivů. Mne z tohoto úhlu pohledu trošku mrzí jednání Senátu, protože podle mne, kdyby tam byla upřímná snaha najít řešení, tak si pozvou poslance z podvýboru pro exekuce, kteří jsme se tomu věnovali šestkrát, pětkrát, sedmkrát jsme se sešli po čtyřech hodinách, pozvou si tam autory těch pozměňovacích návrhů, aby si poslechli originál a nikoliv dezinterpretaci toho, co ten paragraf znamená, pozvou si tam zpravodaje, zatímco teď jsme v pozici, která je jasná, podle ústavy. Buď budeme hlasovat pro senátní verzi, nebo pro sněmovní. I kdybych připustil, i kdybych připustil, že některý z těch návrhů Senátu třeba směřuje správným směrem, tak se s tím nedá nic dělat, protože my můžeme přímo buď sněmovní, nebo senátní, ale i tomu se dalo zabránit, kdyby tady fungovala komunikace mezi Senátem a Sněmovnou. A to mne mrzí. Podle mne tady úplně vypadlo to, co vlastně to oddlužení je a je potřeba to podle mne znova podtrhnout. Oddlužení jako osobní bankrot spíše, lépe řečeno. Je to vlastně výsledek, řekněme, fungování civilizované společnosti, která dá lidem, kteří se do toho dostali, často nezaviněně, ale často zaviněně, to zase pozor, zase nebuďme černobílý svět, že z dlužníků děláme nevinné oběti a z dlužníků predátory, někdy to tak je, to přiznávám, zejména z těch případů z minula, nikoli současnosti, ale někdy to tak není, tak přece motiv toho dlužníka by měla být samotná možnost oddlužení, tzn. samotná možnost, že začne znova, protože jinak by se v tom motal až do konce života. To nikdo nechce.

Já bytostně nesouhlasím s tím, že ti dlužníci budou spekulovat v momentu, kdy jim nebude bezpodmínečně garantováno, že budou oddluženi. Tu garanci přece nemá nikdo. Jakou mají dneska garanci ti dlužníci, co platí? Jakou mají garanci věřitelé, že něco dostanou? Co to je vůbec za nějaký pojem, že někdo musí mít dopředu něco garantováno? My jsme úplně zapomněli na ten původní záměr - je, že tady je osobní bankrot, někdo se dostal do svízelné situace a má možnost se oddlužit, a my jako politici, jako stát, za ty věřitele rozhodne: věřiteli, ty si odmažeš část té pohledávky. Teď mluvím za ty seriózní věřitele. Určitě mě nikdo nepodezírá, že bych tady hájil nějaké lichváře. A tohle se podle mne z toho úplně vytratilo - ten motiv: jdu do oddlužení, mám možnost po pěti letech na restart - a najednou se z toho stala, skoro bych řekl, povinnost a už to tady bereme za automatické a jenom to zjemňujeme. Myslím si, že v tomto to nepoškodí v důsledku potom jen ty věřitele, ale i ty dlužníky, kteří dneska platí a dneska dělají maximum a žijí od výplaty k výplatě. A jak ti k tomu přijdou? Ti svoje závazky splácí, ale o no to jde i nějak udělat, když to řeknu eufemisticky, jemněji.