V posledních letech jsme mnohokráte slyšeli (velmi často i od Andreja Babiše), že to, co pro zjednodušení často nazýváme sporem mezi „pravicí“ a „levicí“, již neexistuje. Neexistuje to, protože přišel ON, manažer, který řídí stát jako firmu. Nynější diskuse o podobě zrušení superhrubé mzdy ukazuje, že to prostě není pravda. S pohádkou o manažerovi, který volí vždy to nejlepší řešení pro všechny, lze sice nějakou dobu úspěšně objíždět mítinky a usilovně ji vyprávět jako lidovou báchorku, ale ideovému sporu se nedá utíkat donekonečna.
A Andreje Babiše ten ideový spor zastihnul právě nyní. Když se přiklonil ke konzervativní pravici ODS a spolu s nimi podpořil takový postup při rušení superhrubé mzdy, který je ryze a jednoznačně pravicový a v důsledku asociální, zvolil ryze ideologické pravicové řešení.
Nicméně tento ideový spor o daňový systém je dobrou příležitostí načrtnout, jak by naopak mělo vypadat moderní levicové zdanění založené na sociálnědemokratickém vidění světa. Je fér to říci jasně a otevřeně, je fér říci, co by to pro koho znamenalo. A také je fér říct, kvůli čemu takové zdanění potřebujeme. Nebo přesněji: kvůli čemu si myslí sociální demokracie, že by bylo správné.
Vzhledem k tomu, že nechci napsat nejdelší blog v dějinách těchto stránek, omezím se skutečně jen na základní teze.
Daň z příjmu fyzických osob. Progresivní. Jednoznačně. Všechny vyspělé země na světě mají progresivní zdanění. Namátkou: USA od 10 do 35 procent (federální, další procenta mohou být státní), Velká Británie od 20 do 50 procent, Německo od 14 do 45 procent…). Rovné daně jsou častější v zemích spíše méně vyspělých. Pro ilustraci výčet států, které ji mají nebo v minulosti měly rovnou daň (fyzické osoby, korporace, DPH) nebo alespoň částečně rovnou (fyzické osoby a někdy plus korporace): Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, Gruzie, Slovensko, Rumunsko, Srbsko… Já bych tedy raději k tomu Německu či Británii, než k Ukrajině nebo Rusku.
V našich podmínkách vidím poměrně reálně trojí sazbu. Do výše průměrné mzdy 10 procent, do výše trojnásobku průměru 19 procent a nad trojnásobek 23 procent. Variantně můžeme odbourat nezdanitelné částky. Pak bychom mohli zavést pásma 2, 12 a 22 procent při stejných hranicích – avšak s tím, že bychom „protisměrně“ reformovali systém přídavků na děti.
Daň z příjmu živnostníků a korporací. Jednoznačně progresivní. Pro živnostníky a malé firmy do nějaké velikosti dané obratem (teď nechci psát kolik přesně, ale dejme tomu deset milionů korun) se bavme o dani 10 procent. U klasických korporací je, myslím, docela vyhovující sazba 19 procent, při vhodné změně odpisu investic si ale dokážou snadno představit i 23 procent – což by nás nemuselo nijak dramaticky znevýhodnit z hlediska daňové konkurence, pokud bychom dokázali správně nastavit právě odpisy.
Odpisy. Potřebujeme zásadní modernizaci. Skutečně naprosto zásadní. Potřebujeme systém, který dramaticky upřednostní investice do moderních technologií před vším ostatním. Potřebujeme systém, který upřednostní u staveb modernizace a přestavby před výstavbou na zelené louce (už jsme obětovali příliš mnoho zemědělské půdy na logistické parky a přitom na mnoha místech straší brownfieldy bez využití).
Sektorové daně. V současnosti takto zdaňujeme jenom hazard. Osobně jsem pro další zvýšení sazeb nejvíce nebezpečných způsobů sázení – zjednodušeně automatů a on-line živých sázek. Je ale třeba se bavit o zdanění bankovního sektoru. Buď z hlediska objemu transakcí nebo v případě, že by korporátní daň byla 19 procent, pak například sazbou speciální 23 procent pro úvěrující finanční subjekty s bankovní licencí.
Majetkové daně. Nyní jsou u nás absurdně nízké. Každému, kdo vypráví o „bolševickém“ principu majetkových daní bych přál vlastnit nemovitost v Británii. Naprosto bych neměl problém s dvojí sazbou nemovitostní daně u stejných typů nemovitostí vlastněných jednou osobou – první nižší a druhé i dalších podstatně vyšší. Pochopitelně je zde otázka, zda se nevrátit alespoň v nějaké podobě k dědické a darovací dani. Která, to jen na okraj, je u nás v podstatě zrušená (nebo přesunutá do daně z příjmu), ale ve velmi „pravicovém“ zahraničí je v sumách, které si ani neumíme představit…
DPH. Z čistě ekonomického pohledu je naprosto nejlepší jedna sazba DPH, protože eliminuje do nemalé míry daňové podvody „na domácím písečku“, tedy bez zapojení zahraničních subjektů do řetězce. Což je problém, se kterým válčíme skoro třicet let od 1. ledna 1993 a zavedení DPH v této zemi. Na straně druhé současný systém 10–15–21 není špatný a už s ním máme zkušenosti. Výhledově v nějaké delší budoucnosti bych se ale strašně rád dožil jedné sazby, třeba 16 nebo 17 procent a toho, že bychom podfukářům konečně smázli jejich finty jednou provždy.
Spotřební daně. U tohoto tématu se musíme hodně držet evropských not a zatím nemám pocit, že by s tím byl nějaký problém. Otázkou je zelená nafta, ale to jde o problém, který bych s klidným srdcem v tuto dobu ponechal ještě budoucnosti.
Moderní daně. To je oblast, kterou zatím mimo sociální demokracii v této zemi nikdo neřeší, nikoho moc nevzrušuje. První typ. Globalizovaná ekonomika přináší naprosto nová odvětví a nové podnikatelské řetězce, které mají skvělý život – nechají se zdaňovat někde v Karibiku za dvě procenta i když vydělávají peníze po celé světě. Klasika je Google nebo iTunes. Je třeba zdanit výnosy těchto firem z jejich podnikání v této zemi, nikoliv v Irsku nebo na Bahamách. Druhý typ. Airbnb nebo Uber. V obou případech je nesmysl zakazovat tyto služby. Ale je třeba je řádně zdanit. A to jak podíly těchto zprostředkovatelů v zemi, kde vznikly (takže zase ne na Bahamách nebo kdo ví kde, ale tady u nás), tak také výnosy těch, kdo služby poskytují – čili peníze vlastníků bytů za krátkodobé pronájmy a peníze vydělané řidiči. V těchto oblastech jsme strašně zaspali. Částečně kvůli dlouhému čekání na celoevropskou dohodu, jak na to. Ale byli jsme málo aktivní.
Základní princip sociálně demokratického modelu zdanění musí být srozumitelná odpověď občanům na jejich logickou otázku: A proč nám i podnikům berete tolik a tolik peněz? A tou odpovědí má být: Protože na školství chceme dát 5 procent HDP, na obranu naší země 2 procenta HDP, na vnitřní bezpečnost tolik a tolik, na obce a města (kterým jde významná část daní) tolik a tolik… A tak dále až do poslední desetiny procenta či do poslední stokoruny. Osobně bych raději než složitý systém dotací a zcela nepřehlednou podporu investic viděl třeba moderní odpisy, nižší daně a více peněz obcím. Ale to už jsou spíše detaily do diskuse s partnery, kteří nemají na očích konzervativní „pravicové“ klapky.
Roman Onderka
Zdroj: cssd.cz
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
