V posledních letech jsme mnohokráte slyšeli (velmi často i od Andreja Babiše), že to, co pro zjednodušení často nazýváme sporem mezi „pravicí“ a „levicí“, již neexistuje. Neexistuje to, protože přišel ON, manažer, který řídí stát jako firmu. Nynější diskuse o podobě zrušení superhrubé mzdy ukazuje, že to prostě není pravda. S pohádkou o manažerovi, který volí vždy to nejlepší řešení pro všechny, lze sice nějakou dobu úspěšně objíždět mítinky a usilovně ji vyprávět jako lidovou báchorku, ale ideovému sporu se nedá utíkat donekonečna.

A Andreje Babiše ten ideový spor zastihnul právě nyní. Když se přiklonil ke konzervativní pravici ODS a spolu s nimi podpořil takový postup při rušení superhrubé mzdy, který je ryze a jednoznačně pravicový a v důsledku asociální, zvolil ryze ideologické pravicové řešení.

Nicméně tento ideový spor o daňový systém je dobrou příležitostí načrtnout, jak by naopak mělo vypadat moderní levicové zdanění založené na sociálnědemokratickém vidění světa. Je fér to říci jasně a otevřeně, je fér říci, co by to pro koho znamenalo. A také je fér říct, kvůli čemu takové zdanění potřebujeme. Nebo přesněji: kvůli čemu si myslí sociální demokracie, že by bylo správné.

Vzhledem k tomu, že nechci napsat nejdelší blog v dějinách těchto stránek, omezím se skutečně jen na základní teze.

Daň z příjmu fyzických osob. Progresivní. Jednoznačně. Všechny vyspělé země na světě mají progresivní zdanění. Namátkou: USA od 10 do 35 procent (federální, další procenta mohou být státní), Velká Británie od 20 do 50 procent, Německo od 14 do 45 procent…). Rovné daně jsou častější v zemích spíše méně vyspělých. Pro ilustraci výčet států, které ji mají nebo v minulosti měly rovnou daň (fyzické osoby, korporace, DPH) nebo alespoň částečně rovnou (fyzické osoby a někdy plus korporace): Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, Gruzie, Slovensko, Rumunsko, Srbsko… Já bych tedy raději k tomu Německu či Británii, než k Ukrajině nebo Rusku.