Děkuji za slovo, pane předsedo. Milé kolegyně, milí kolegové, já bych se s vámi rád podělil o svoje osobní stanovisko k tomuto tématu. Dlouhodobě a nejenom na Stálé komisi pro Ústavu, ale i jako host na výboru pro veřejnou správu prezentuji svůj pohled na rozšíření pravomocí NKÚ, a sice já s ním nesouhlasím. Nesouhlasím s ním z principiálních důvodů, nikoliv proto, že bych se vyhýbal nebo bál kontrolování veřejnoprávních subjektů a jejich hospodaření. Ale uvědomuji si historii a velmi křehkou rovnováhu, kterou tvůrci Ústavy do tohoto dokumentu zakotvili. Ta křehká rovnováha spočívá v tom, že máme státní správu a máme samosprávu. Od slova spravovati se sám. Já vím, že se to hodí podle potřeby udělat ze všeho veřejnoprávní korporace a subjekty. A že když je zapotřebí trošičku ty samosprávy okleštit a omezit, tak jako najdeme jiné výrazy, pod kterými se to schová. To je tak, jako když hovoříme třeba o úřednících a najednou to sklouzne do debaty o státních zaměstnancích. Tam ty pojmy, jeden sem, jeden tam, nic nám to neudělá. Já si uvědomuji jednu věc: samospráva od slova spravovati se sám je pro mne naprosto výsadní privilegium. Každého zastupitelstva, každé obce, každého města v této zemi. A rozhodovat o svých samosprávných prostředcích je právě toto právo a tato výsada. Neumím si představit v praxi žádný postup a metodický pokyn, který by mohl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nebo jakémukoliv jinému úřadu nebo soudu nebo státnímu zástupci dát do rukou nástroj k tomu, aby posoudil hospodárnost nebo správnost takového rozhodnutí zastupitelstva.