Naší svobodě je 33 let. To je pěkné číslo a já mám dneska dvě věci k tomuhle výročí. Zaprvé je to přesně rok, co jsme s Danuší Nerudovou debatovali na Václavském náměstí o budoucnosti Evropy. Dneska je Danuše horkou kandidátkou na prezidentku. Danuše podporuje přijetí eura v Česku, což je pro mě osobně hodně důležité kritérium. Stejně jako to, že podporuje manželství pro všechny i rovná práva a příležitosti. Je smutné, že tohle je v Česku 33 let po sametové revoluci pořád věc, která je braná jako něco nadstandardního, má to být normální. Danuše by tedy rozhodně byla příjemnou změnou oproti pánovi, co teď Hrad okupuje. Třeba taky proto, že aktivně mluví o vážnosti klimatických změn. A to mě přivádí k druhé věci.

Minulý týden probíhaly na univerzitách klimatické stávky. Zástupci Univerzit za klima dali dohromady velmi dobré požadavky na vládu. Překvapuje mě, že na ně je tak malá politická odezva. Kdy jindy než 17. listopadu bychom se měli bavit o tom, jaké jsou vlastně podmínky svobodného života a demokracie a co je dneska ohrožuje? Na hořící planetě totiž pro svobodný život nezbývá mnoho prostoru a je to i otázka toho, jak si ceníme života budoucích generací, v jakých podmínkách budou žít. Je potřeba objektivně přiznat, že česká vláda v čele s ODS opravdu pro klima nedělá dost, pár tweetů z klimatické konference COP27 na tom nic nespraví. Všichni vidí, jak pak mluví jednotliví poslanci a vládní činitelé. Už jen to, že se tu pořád musíme dohadovat o tom, jestli teda obnovitelné zdroje (OZE) jsou cesta, nebo ne. Přijde mi to směšné, když všude po Evropě vidíme, že to funguje a že to navíc lidem snižuje účty za energie.