V Rakousku se naopak staví byty ve velkém, na rozdíl od České republiky. Jde o desítky tisíc nových bytů, zatímco v naší zemi se dá počítat roční výstavba nových bytů na desítky až pár stovek nových bytů! A to hovoříme o období před Bartošovou digitalizací stavebního řízení, která vejde do dějin jako nejúspějšnější akce, směřující k zastavení bytové výstavby v našich i evropských dějinách.

Přitom bytová výstavba a široce dostupné bydlení jsou hnacími motory (domácí) ekonomiky, a zejména, a to je ještě podstatnější, klíčovými propopulačními faktory. Právě dostupné bydlení je nutnou, ač nikoli jedinou a postačující, podmínkou pro to, aby se mladí lidé nebáli zakládat rodiny a mít děti. V České republice jsme nyní svědky, třikrát bohužel, opačného procesu. Nabídka bytů k prodeji (i k pronájmu) v České republice je již delší dobu několikanásobně nižší než poptávka po nich. Což jejich cenu šroubuje do nebetyčných výšin.

Přepočteno na paritu kupní síly jsou ceny bytů v Praze a dalších velkých českých městech již nejdražší v Evropě, dražší než v Barceloně, Paříži či Miláně. Je to velmi smutné prvenství. Proto raketově roste i nájemné. Cena pronájmu průměrného 70metrového českého bytu překonala ve všech českých krajských městech poprvé hranici 14 tisíc korun měsíčně. Průměrná výše nájemného v takto velkém bytě nyní dosahuje dle dat poradenské společnosti Deloitte průměrně 21 700 korun měsíčně.