Seriál o problémech nezaměstnanosti zaznamenal slušnou sledovanost, alespoň pokud jde o ohlasy, které mi stále přicházejí. Je to palčivé téma i v České republice, zejména v příhraničních regionech. Právě tam především by měly směřovat prostředky a programy Evropské unie.

Zaměstnanost se podle sektorů národního hospodářství dělí na sektor primární (zemědělství a těžba surovin), sekundární (zpracovatelská výroba) a terciární (služby pro obyvatele i pro podniky). (Dnes se rýsuje i sektor kvartární- věda, výzkum, informace  a kvintární -ochrana a tvorba životního prostředí, ekologie).

Během mého působení na Prognostickém ústavu ČSAV jsme hodně času věnovali úvahám Jeana Fourastié, že dojde k expanzi tzv. terciárního sektoru.  Svou prognózu, která se opravdu naplnila, vyslovil už v šedesátých a sedmdesátých. Fourastié soudil, že sekundární sektor je ve vyspělých zemích za vrcholem svého podílu na zaměstnanosti a že největší podíl do budoucna připadne terciárnímu sektoru. A skutečně, v osmdesátých letech už byl 50% i více, nevíce to bylo v USA a v Kanadě, kolem 70%.

Na Prognostickém ústavu se diskutovalo o potřebě navýšit podíl terciárního sektoru, který se v ČSSR pohyboval někde na úrovni 38%. Samozřejmě jsme brali v úvahu i fakt, že služby mohou přinést riziko poklesu kvality zaměstnání a chtěli jsme, aby vzestup terciárního sektoru byl spojen s vyšší výkonností sekundárního sektoru, aby byl jejím důsledkem.

Skutečný vývoj po roce 1989 byl úplně jiný. Došlo sice k závratnému nárůstu služeb, ale to nebylo způsobeno růstem produktivity práce ve zpracovatelské výrobě, nýbrž rušením podniků a celých výrobních odvětví. Umělou likvidací našeho průmyslu zaniklo obrovské množství pracovních míst. Do roku 1996 změnil práci jeden milion lidí, a to bez výraznější podpory státu. Svědčí to o kvalitě pracovní síly u nás.