Chápu, že moderní pokrok vyžaduje neustálý posun vpřed ve všech směrech. Přesto se domnívám, že by měl být uskutečňován s respektem k okolí, zejména k lidem, kteří se rozhodli jít jinou cestou. V dnešní době plné aplikací, chytrých zařízení a digitální automatizace se často zapomíná na to nejzákladnější: že existují lidé, kteří chtějí žít offline.

Nechtějí být nuceni používat aplikace ani zařízení, která sledují každý jejich krok. Chtějí žít po staru tak, jak jim to vyhovuje, i když si jsou vědomi, že pokrok nelze zastavit. A právě na tuto skutečnost by měl pamatovat i zákon.

Nedávno jsem byla na přednášce významného lékaře, který se během pandemie postavil nelogickým a represivním opatřením. Kvůli svému postoji přišel o praxi i zázemí, které dlouhá léta budoval a v němž pomáhal lidem. Vyprávěl nám příběh, jak cestoval vlakem a chtěl si objednat jídlo. Bylo mu však sděleno, že to lze pouze přes aplikaci. On ji ale nechtěl, a navíc ani neměl chytrý telefon. Přesto se chtěl jako kultivovaný občan najíst a napít. Bylo mu to znemožněno, protože bez aplikace to nešlo.

Co kdyby byl například diabetik, který se potřebuje akutně najíst? Čekalo by se, až zkolabuje? Digitalizace služeb nesmí opomíjet základní lidské potřeby a realitu různých životních stylů.

Moderní řešení nejsou vždy domyšlená. Sama sebe označuji za „IT autistu“, kdyby nebylo mé rodiny, možná dodnes používám Nokii 3210. Snažím se držet krok s dobou, i když v oblasti technologií spíš kulhám na obě nohy. Jsem proto nesmírně vděčná svým kolegům v týmu za jejich trpělivost.

Ale co mají dělat lidé, kteří kolem sebe nikoho takového nemají?

Žít offline je právo, které by mělo být chráněno zákonem, ideálně však přímo Ústavou. Občan nesmí být diskriminovaný jen proto, že se rozhodl neúčastnit se digitálního světa. Stačilo! toto právo zahrnuje do svého programu, oslovuje nejen „offline“ menšinu, ale především ukazuje, že respektuje svobodu volby a lidskou důstojnost.