Na příběh malého kluka, který strávil skoro celý první rok života v nemocnici, nemůžu jen tak zapomenout. Loni na podzim na jeho situaci upozornila Petra Jirglová. Když se o chlapečkovi, který leží v sedmi měsících úplně sám v nemocnici, dozvěděla, nechtěla to nechat jen tak. Jemu se sice dostávala kvalitní zdravotní péče, ale pohlazení nebo pochování, obyčejný lidský kontakt, chyběl. Tedy věci, které jsou pro malé děti taky naprosto klíčové.

Petra Jirglová to naštěstí nevzdala, snažila se s řadou dalších celou situaci zlepšit a chlapečka dostat k pěstounům. Protože to bylo celé hodně citlivé, snažila jsem se pomáhat alespoň komunikací s různými dotčenými orgány tak, aby se její snahy nikde nezastavily. Naštěstí má to celé šťastný konec! Klučík se k pěstounům dostal, má se dobře a pochování, kontakt a hraní už mu nechybí. Jenže, bohužel, tento případ není jediný…

Hodně dětí je v nemocnici pořád samo. Někdy je to komplikované - děti matek samoživitelek jsou samy, protože maminka se musí starat o další sourozence. Samotu v nemocnici prožívají děti z institucí - kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - za normální situace se o ně sice starají tety vychovatelky, ale do nemocnice s nimi většinou nemůžou. Občas se dokonce stane, že rodiče nevědí, že mají právo s dítětem v nemocnici zůstat (a nikdo je na to ani neupozorní) nebo prostě nastanou komplikované situace a dítě najednou leží v prázdném nemocničním pokoji a vyrovnává se svým trápením.