Tam míříme zásluhou polistopadových vlád až v kapitalismu. Co ministr, to nová perla, chaos a destabilizace škol. Zrušení osnov a s nimi i jednotné základní školy, nástup víceletých gymnázií, soukromých a církevních škol. Ty rostly jako houby po dešti a nahrazovaly rušené či slučované školy veřejné. Ovšem za tučné školné. Zelenou dostalo domácí (individuální) vzdělávání a alternativní vzdělávací programy, vznikající podle pochybných zahraničních vzorů. 

Za oběť padlo učňovského školství, v důsledku čehož teď chybí řemeslníci a techničtí pracovníci, a zahájena byla honba za co největším počtem studentů gymnázií a vysokých škol. Podle tehdejší ministryně školství Buzkové, „abychom dohnali USA“. Školy se rvaly o studenty, maturitní vysvědčení a vysokoškolské diplomy přestávaly být podloženy kvalitou vzdělání. 

Dalším terčem na odstřel se stalo školství speciální. Namísto tříd se sníženým počtem žáků, s upravenými vzdělávacími programy, podle nichž připravovali kvalifikovaní speciální učitelé žáky s různými druhy postižení na integraci do života a na pracovní trh, bylo rozhodnuto, že všechny tyto děti musí do běžných škol. Názory odborníků nikoho nezajímaly. A tak se za ministryně školství Valachové spustila naprosto zpackaná „inkluze“. S jejími dopady se učitelé, žáci s postižením i ti běžní potýkají dodnes. Ti „běžní“ už jsou na mnoha školách už spíš v menšině, když si připočtete cizince, kterých je v některých třídách opravdu dost, navíc bez znalosti českého jazyka.