Pro leckoho z nás jsou Vánoce každoročně poklidným svátečním setkáním rodiny plným pohody, pro jiné zase zdrojem stresu z „povinného“ setkání s příbuznými, které zrovna nemusí. A pro některé znamená toto období pocit samoty a opuštěnosti. Jsou to lidé, na které příbuzní zapomněli, nebo jim odešel nedávno někdo blízký. Vánoce jsou zkrátka plné emocí, od radosti, lásky a štěstí až po pocity marnosti, závisti, osamělosti a zloby. Jsou jakýmsi „koncentrátem“ pocitů, které nás provázejí celý rok. Právě v době Vánoc si je ale uvědomujeme hlouběji a ostřeji.

S mnoha věcmi a okolnostmi nemůžeme udělat nic. Ale mnohé můžeme sami změnit, a to velmi výrazně, aniž se to třeba může na první pohled zdát. Všechno, co děláme, říkáme a jak jednáme má nesmírný dopad, ať už dobrý, nebo špatný, to je jen na nás. Mějme na paměti, že právě dobré vztahy v rodině, stejně jako ve společnosti jsou tím nejdůležitějším, a měli bychom o ně pečovat. Respekt k druhým a ochota naslouchat jsou tím, bez čeho se přitom neobejdeme. Nenechme se ovlivnit konfrontační atmosférou ve společnosti, která je někdy uměle vyvolávána a mluvme spolu. Nenechme se rozdělit leckdy domnělým strachem, který mnozí z nás cítí, nevysmívejme se mu a snažme se ho pochopit. Využijme společné chvíle k tomu, abychom si popovídali o obyčejných věcech, které nás trápí, využijme náš čas k tomu, abychom rozdali trochu lásky, klidu a porozumění. Pokusme se najít v sobě vzájemnou pokoru, velkorysost a odpuštění. Ona láska k bližnímu, jakkoli může toto křesťanské slovní spojení někomu znít zastarale a vyvanutě, je tím podstatným, co drží rodiny, ale i celou naši společnost pohromadě. A to je podle mne hlavním poselstvím Vánoc. Nebojme se probudit v sobě to lepší v nás. I jedno odpoledne věnované osamělému člověku nebo pár korun do sbírky může leccos změnit. A to nejenom v době vánočních svátků.