Pane předsedající, pane ministře, vážení kolegové, kolegyně.

Já hned na začátek řeknu, že jsem proti tomuto pandemickému zákonu. Ten zákon nic neřeší. Ten občanům neřeší vůbec nic. A jediné, co poskytuje, tak poskytuje jakési pohodlí vládě, aby měla volnější ruce v konání v rámci současné krize.

Pan kolega Canov toho v podstatě řekl poměrně hodně a oslovil všechny zásadní věci. Já tady mám tu poznámku také. Ten zákon má navíc chybu, kterou je potřeba odstranit. A teď je otázka, jestli my budeme ti opraváři, tak, jak víceméně by měl být náš úkol, abychom s tím pomohli a opravili to. Anebo je otázka, jestli vůbec chceme něco opravovat? Jestli se chceme té opravy účastnit?

Já jsem nad tím přemýšlel. My tady půl roku hájíme občany proti nejrůznějším věcem, které se na ně chystají. Často to vypadá i tak, že jsme tou poslední záchranou pro občany. A teď se všechny věci, jako jsou ty drakonické pokuty, různé sankce, tak teď se sesypaly do jednoho zákona a teď my to máme nějakým způsobem umožnit.

To znamená půl roku se tady zastáváme občanů, a teď se to sesypalo do jednoho zákona. Možná jsou tam jedna dvě věci třeba pozitivní, ale je to takový trojský kůň pro ty další věci, které jsou negativní. Možná nejsmutnější na tom je, že ať schválíme, co schválíme, tak je to vlastně úplně jedno. On ten život tam venku plyne nějakým svým řečištěm, svojí cestou, a my nejsme schopni nějakými nařízeními, nějakými sankcemi tomu zabránit. Jediné, co jsme schopni udělat, je, že můžeme život nějakým způsobem usměrňovat. Tzn. my bychom měli jít po realitě a snažit se s tím v té realitě nějakým způsobem pracovat.