Ve čtvrtek neprodloužen nouzový stav. V pátek jsem byl na domluvené schůzce s panem hejtmanem Vysočiny Schrekem. Po cestě jsme ji posunuli a pak zkrátili na rychlou kávu a ujištění, že si vzájemně pomůžeme, s čím bude potřeba.

Jedna ad hoc telekonference střídala druhou. Hejtmani mezi sebou, spolu, s premiérem, se starosty, media atd. Bylo řečeno mnohé, pro i proti, každopádně vývoj po roce spěje k přirozenému běhu, k otevírání běžného života. Ze všech validních i nevalidních informaci jsem si pro sebe udělal závěr, že s virem je to jako s větrem a deštěm – nelze mu poručit, musíme ho co nejvíc poznat a naučit se s nim žít a tím ho přemoci. Neobětovat mu velký kus svého života a svobody, nechodit ven a žít, jen když neprší. (Tedy pokud to není „Ebola“, ale to nám musí říci!).

Centrální řízeni toho zatím moc neukázalo. První vlnu zvládli sami občané a švadlenky, vláda problém pak začala utápět v našich penězích na úkor naší budoucnosti, měla hlavně ochránit ty nejohroženější – nemocnice a domovy seniorů. Tam byl nakonec výskyt největší i přes to, že někteří, např. 85+ viděli své blízké jen půl hodiny za rok a jen jednoho z rodiny. Takhle já bych odcházet nechtěl a také už bych asi ztrácel vůli.

Fabriky a některé provozy zavřít nelze, to by byl naprostý kolaps, tam to zvládají i s nemocnými. Instituce funguji i na třetinu stavu. Co chci říci…

Pereme se dal. Kdybych se mohl rozhodnout, na tu pomyslnou loďku bych si raději sedl s hejtmany a starosty, než s vládou a premiérem. Oni jsou první linii blíž a lépe vědí, jak spolu všichni spolupracovat. Nenařizovat, ale žádat a vzájemně si vycházet vstříc podle nějakého proveditelného funkčního plánu na minimalizaci újmy a maximalizaci užitku ze života.