Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, pane poslanče.

Já zcela uznávám to, co předřečník vytkl tomuto návrhu změny ústavního zákona, ale jako člověk, který byl členem vlády, tak vám můžu říct, že bychom měli hledat velmi poctivě důvody, jak to udělat tak, aby to ústavně, legislativně bylo v pořádku. Ne tak dlouho je to, co už nejsme součástí Rakousko-Uherska. V Rakousku zůstala tato praxe. My jsme tam byli taky, někteří senátoři, bylo to v některém z minulých období. Zdálo se, že tato praxe tam nedělá vůbec žádné problémy. Naopak, co dělá problémy, tak jestli někdo z nás se domnívá, že ministr by měl pracovat 8 hodin denně, od sedmi do patnácti hodin, pak jít domů, tak to možná tak bude, ale ministr by měl pracovat, kromě spánku, tak ta jeho funkce zabírá celý den.

Je mnoho, mohl bych tady vyprávět mnoho případů a příkladů, kdy už vylétlo letadlo s ministrem, poslancem, pak se něco stalo a vládní letadlo se otočilo, přistálo zpátky, aby on mohl jít do Poslanecké sněmovny. Všichni se na to tváříme tak, že to jsou možná letové hodiny a cvičení pilotů, nebo něco jiného, nebo že to je jedno. Opozice samozřejmě může být ráda, protože komplikuje koalici v tomto smyslu jistě život. Ale mnoho setkání, nejenom domácích, ale i zahraničních, a bylo by dobře to možná sepsat, kolika důležitých jednání se ministr nezúčastnil proto, že sněmovna zvolila ne předpokládaný průběh, to znamená mimořádné svolání, nebo se prodlužovala sněmovna proti původnímu programu apod. A pokud ta jednání byla naprosto zásadní, teď to je, řekněme, koalice, pokud se vytvoří, tak bude mít 108... Ale v dobách, kdy to bylo 101, tak to bylo naprosto zásadní. Tito lidé tam museli prostě přijít.