Takže ještě jednou dobrý den, konstatuji, že zcela rozumím důvodům, proč je zákon předkládán, v původním znění zákona 187/2006 Sb. byly maximální doby na nárok o OČR stanoveny na 9, respektive 16 dní pro samoživitele, což je v době dlouhodobého uzavření škol, kterému opět čelíme, a obávám se, že budeme stále ještě čelit v následujících týdnech, nedostatečné. Čili oceňuji to, že je zde urgentní snaha vyhovět urgentní potřebě poskytnout rodičům možnost čerpat OČR po celou dobu uzavření škol.

Jak už tady bylo zmíněno kolegou Hilšerem, i u nás na výboru jsme debatovali o tom, proč daná právní úprava se sice vztahuje na zaměstnance i dohodáře, ale z § 2, odst. 3, paní ministryně, vyplývá, že lidé na DPP a DPČ budou mít nárok na ošetřovné pouze v případě plošného uzavření škol, nikoli v případě, že jejich dítěti bude nařízena karanténa, zatímco zaměstnanci tento nárok mít budou.

Paní náměstkyně z vašeho ministerstva nám ráno na výboru potvrdila, že to nebyl ze strany ministerstva záměr, ale jakési opomenutí, které by mohlo být vyřešeno dodatečně odstraněním tvrdosti zákona. To není příliš systémové řešení. Také víme, že tady musí žádat každý jednotlivec za sebe, takže o systémovosti se nedá mluvit. S tím také souvisí řešení ošetřovného u OSVČ, které má podle informace na starosti ministerstvo průmyslu a obchodu, ale v úplně jiné legislativní úpravě.

Já se pozastavuji nad tím, proč zde máme vlastně tři kategorie opatření. Pro zaměstnance, pro dohodáře a pro OSVČ. Takovýto komplikovaný postup pak vede právě k tomu, že může dojít k výše zmíněnému opomenutí. Asi si dovedeme představit, jak se v tom má orientovat běžný občan, když se v tom ztrácejí i pracovníci nebo právníci ministerstva. Čili, paní ministryně, bych se zeptal, proč nemohou být podmínky nastaveny pro všechny stejně, a navíc v rámci jedné legislativní úpravy.