Dnes si připomínáme Památný den romského holokaustu. Před 75 lety, v noci z 2. na 3. srpna 1944, zlikvidovali nacisté tzv. cikánský rodinný tábor v Osvětimi-Březince a v plynových komorách koncentračního tábora zavraždil 2897 Romů a Sintů ze 14 zemí včetně starých a nemocných, žen a dětí. Byla to druhá největší hromadná vražda československých občanů za války po usmrcení 3792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. českého (či terezínského) rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944. Za druhé světové války zahynulo téměř 90 procent českých a moravských Romů. Z asi 6500 protektorátních Romů jich 4870 odjelo transporty do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, vrátilo se jich jen 583.

Je úplně v pořádku, že lidé mají na různé věci různé názory a různé postoje, různé životní styly a preference. Všechny nám nemusí úplně "vonět". Ale pokud nechceme riskovat, že se všichni vyvraždíme navzájem (technicky by to dneska nebylo zas tak nepředstavitelné), potřebujeme taky nějaký jednotící prvek. Za takový jednotící prvek považuji humanitu, úctu ke každému lidskému životu. I když nám druzí lidé z nějakého důvodu mohou vadit, iritovat nás, můžeme je vidět jako překážku na své cestě ke štěstí, pořád to není důvod je ničit, zabíjet. Cestu k faktickým zvěrstvům dláždí nastavení duše, pro které je fyzická likvidace druhých ospravedlnitelná. Nejdřív se to projevuje slovními projevy typu postřílení migrantů na člunech kulomety. Pokračovat to snadno může k Březinkám, Gulagům a Jáchymovům, resp. nějaké jejich novodobé verzi. Kde to může končit, nechci ani domýšlet.