Senátor Láska: Všude se respektuje základní podmínka, že si důvěřujeme

Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Předně se vám trochu omlouvám, že jsem asi díky svému návrhu zahltil vaše e-mailové schránky, ale stane se.

Anketa

Bude válka mezi Ruskem a Ukrajinou?

Bude

20%

Nebude

77%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 17529 lidí

Dovolte mi na úvod říct ještě jednou krátce, o čem ten návrh skutečně je. Protože právě z té e-mailové korespondence, kterou jsem dostal i já, vyplývá, že veřejnost anebo alespoň ta část veřejnosti, která se o tu problematiku zajímá, nechápe a nevnímá, o čem ten zákon je. Stále žijeme ve světě, kde státy mají své vlastní právní úpravy. Kdo žije v té zemi, tak se řídí právem té země. A v důsledku toho práva mu vznikají nějaké povinnosti, možnosti, statuty. Ale lidé cestují a cestují nejenom za turismem, ale třeba i mění svá místa k životu. A pokud se rozhodne nějaká rodina, že bude žít někde jinde, v zemi, která má jiné právo v určité oblasti, než bylo právo země, ve které do té doby žila, tak se musí najít nějaká shoda, jak tu kolizi dvou právních systémů vyřešit. A k tomu slouží zákon o mezinárodním právu soukromém. A to je ten zákon, o kterém mluvíme, ve kterém chci změnit jeden paragraf. Žádná jiná změna se nechystá. Žádná změna vnitrostátního práva, pouze změna určité kolizní normy, která má upravit situaci lidí, rodin, které změní sídlo, bydliště z jednoho státu do druhého. Mezinárodní právo soukromé se v civilizovaném světě řídí zásadou důvěry mezi státy, tzn., že v zásadě rozhodnutí států se vzájemně nekontrolují po obsahové stránce. Když to řeknu ještě jinak, laicky, pokud někomu vzniknou nějaká práva, povinnosti, status, nějaký právní stav, podle práva země, ve které žije, tak by v zásadě měly být respektovány i v zemi, do které se přestěhuje. Výjimkou, která je, resp. tím bodem přezkumu, to se nikdy neděje automaticky, vždycky o tom rozhoduje ten soud země, který má uznat to rozhodnutí, a ten má jedno základní pravidlo. Aby to rozhodnutí, ať už soudní nebo orgánů cizí země, uzná platné na území ČR tak, aby nebylo v rozporu s českým veřejným pořádkem. To je pravidlo, podle kterého rozhoduje, zda se to uzná nebo neuzná. A tak to platí nejenom ve všech civilizovaných zemích, ale tak to platí i v českém právu ve všech oblastech. Ať už v oblastech vzniku závazků, smluv, v oblastech vzniku manželství, všude to přezkoumáváme jenom z hlediska, zda to není v rozporu s pořádkem ČR. Je tu jediná výjimka, a to je právo rodičovské, kde k té podmínce nerozporu přidáváme ještě zcela neobvyklou a nestandardní podmínku, že to rozhodnutí, které má být uznáno, musí být plně kompatibilní a souladné s českým hmotným právem. Jinými slovy říkáme, my neuznáme vůbec žádné rozhodnutí, které by nebylo možné učinit i podle našeho vnitrostátního práva. A to je exces v mezinárodním právu, který nenajdete ani v jiné oblasti českého mezinárodního práva, ani v jiné oblasti jiných zemí. Všude se respektuje ta základní podmínka, že si důvěřujeme. A pokud někdo nabude nějaký právní stav, právo v zemi, kde žije, podle tamějšího práva, mělo by být v druhé zemi respektováno.

Pokud není v rozporu s místním veřejným pořádkem. A tu změnu, kterou já vám přináším a kterou chci, je odstranění této nadbytečné podmínky, která do toho práva nepatří a která porušuje zásady mezinárodního práva. O ničem jiném to prosím není. Neměníme vnitrostátní právo, neměníme žádná vnitrostátní pravidla. Pouze řešíme tenhle ten konflikt. Já dál asi nebudu říkat, o čem ten návrh není. Počkám si na případnou rozpravu a budu reagovat tedy na to, pokud mi přednesete své další názory, o čem si myslíte, že to je, a budu vám je případně vyvracet. Teď ještě mi dovolte, aby to, co tu říkám, nebylo postaveno jenom na tom, že si to myslí Láska, tak bych tu rád odcitoval několik věcí od právních autorit, které ta má slova potvrzují a o které já se chci opřít a na které se odvolávám. Začnu naší vlastní legislativou. Její zprávu máte k dispozici. A která ve své zprávě výslovně říká:

„Je vhodné zmínit, že ustanovení § 63 odstavce 1,“ to je to, které chci zrušit, „představuje poměrně atypické ustanovení, neboť vybočuje z jinak setrvalé doktrinálně i normativně držené zásady, že v rámci řízení o uznání cizího rozhodnutí se hmotněprávní přezkum uznávaného rozhodnutí neprovádí.“

Tudíž i naše legislativa mi dává za pravdu, že chci zrušit něco, co je excesem a co do našeho práva nepatří. Pak jsem si vám dovolil rozeslat dopis předsedy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Z něj mi dovolte citovat možná malinko více, protože si myslím, že asi tu není nikdo povolanější, kdo by se měl k tomuto návrhu vyjádřit, protože to, co tu projednáváme, se týká práv dětí, jo? My to někdy tu zaměňujeme, že se tu bavíme o právu těch rodičů, kteří jsou často žadatelé, ale rozhoduje se o právu těch dětí, kterých se to týká, jestli na území České republiky budou mít své rodiče, nebo ne.

Pan doktor Kapitán rekapituluje:

„Více než 50 let však doktrína mezinárodního práva soukromého směřuje k omezení rozsahu přezkumu cizozemských rozhodnutí. Základním principem mezinárodního práva soukromého a procesního je vzájemná důvěra mezi státy. A právě takový přezkum,“ § 63 odstavce 1, ten, který chci zrušit, „zcela anachronicky v rozporu s vývojovými trendy mezinárodního práva soukromého zavedl. Už jen z toho důvodu jen zcela na místě, aby byl zákon v duchu návrhu, obsaženého v nadepsaném senátním tisku, novelizován. V tomto ohledu lze tedy senátní iniciativu jen podpořit, neboť směřuje k normalizaci regulace, jak ji lze očekávat v podmínkách demokratického právního státu ve střední Evropě.“

A pak bych vám rád odcitoval ještě jednu část. Já jsem ji tu neotevřel, protože bych se zbytečně dabloval. A to jsou ty obavy, aby nebylo zneužíváno toho, že ta jedna nadstardní podmínka zmizí. Pan doktor Kapitán píše:

„Zcela jistě si lze představit případy, kdy bylo dosaženo stavu obejití české právní úpravy, případně byl v cizině nastolen jiný nelegitimní stav, rozporný s zásadami českého práva, na kterých je nutno bez výhrad trvat. K právní reprobaci takových situací lze však využít obecné instituty mezinárodního práva, které jsou pro tento příklad k dispozici. Ať už je to zvláštní úprava obcházení zákona, nebo zejména tradiční úprava výhrady veřejného pořádku. Takové instrumentárium je plně dostačující a užívají jej podle zkušenosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí i ostatní země, nacházející se v evropském systému ochrany lidských práv. Takový přístup nad to umožňuje flexibilně reagovat na vyvíjející se sociologické okolnosti.“

Jinými slovy pan doktor říká, že není třeba se obávat toho, že by docházelo ke zneužívání, nebo řekněme... Ano, klidně ke zneužívání toho, že bude odstraněna ta podmínka hmotného práva. A nevím, asi vy si dokážete představit různé způsoby zneužívání. Od toho, že by někdo žijící v České republice na krátkou dobu vycestoval do země, která umožňuje adopci třeba stejnopohlavním párům, získal tam tu adopci a pak se vrátil a chtěl to uznat. Pravděpodobně taková věc neprojde přes ten soud, který by to schvaloval, i bez odstranění té podmínky. Ze 2 důvodů.

Zaprvé stále zůstává v zákonu o mezinárodním právu soukromém § 5, který zakazuje obcházení práva. Pokud jsou činěny úkony, kterými se právo obchází, soud k takovým úkonům nepřihlédne. A zadruhé zůstává stále v tom paragrafu speciální podmínka, že soud neuzná takový úkon a takové rozhodnutí, které by bylo v rozporu s českým veřejným pořádkem. Takhle funguje kompletně mezinárodní právo. Stačí to. Žádné problémy tam nejsou. Závěrem pan doktor Kapitán uzavírá, že s ohledem na uvedené lze zcela jednoznačně podpořit změnu zákona, tak jak je navrhována v nadepsaném senátním tisku.

Mgr. Václav Láska

BPP
Tento profil nevytvořil Václav Láska, proto zde není aktivní
senátor

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

A pak mi dovolte ještě jednu, už kratší, citaci, již bych měl chuť vám přečíst to usnesení celé, ale to bychom tu byli dlouho. Celá ta moje aktivita byla odstartována rozhodnutím Ústavního soudu. Dva otcové, kteří adoptovali v USA dva syny, jeden Čech, druhý občan Trinidad a Tobaga, se chtěli vrátit do České republiky. Ale narazili na to, že pokud by chtěli žít v České republice, nebudou mít žádná rodičovská práva ke svým dvěma synům, protože jim soudy odmítly uznat to osvojení. Právě proto, že je v rozporu s hmotným právem. Krajský soud, který to posuzoval, se obrátil na Ústavní soud. A požádal o přezkum, zda náhodou toto ustanovení není v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Ústavou. Ústavní soud se k tomu sešel a rozhodl, že on nebude toto ustanovení rušit, protože si myslí, že tohle to je práce zákonodárce. S čímž se, z mého pohledu, lze ztotožnit. Ústavní soud tu není ten, kdo by měl tvořit právo. Takže on přímo tímto rozhodnutím vyzval zákonodárce, aby se touto problematikou zabývali. A já jsem se toho chopil a udělal jsem to. Mimochodem pokud jste četli v těch mailech, že ten návrh na odstranění toho ustanovení smetl Ústavní soud ze stolu, on ho nesmetl ze stolu. On řekl – nechť si o tom rozhodne zákonodárce. Co je k tomu ještě důležité, je, že tři soudci Ústavního soudu využili možnosti takzvaného disentního stanoviska. Měli prostě na to jiný názor. A ten sepsali do odůvodnění. To je to odůvodnění, které bych vám nejradši přečetl celé, ale nebudu. Byli to soudci Pavel Šámal, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček. Připomínám, že Kateřina Šimáčková je nejnověji český zástupce u Evropského soudu pro lidská práva.

A tito přistoupili k sepsání disentního stanoviska, neboť oni měli za to, že Ústavní soud měl ten napadený § 63 odstavce 1, ten, který chci zrušit, tak že ho měl zrušit už Ústavní soud. To odůvodnění, kdybyste kdokoliv chtěl, mám ho tu k dispozici. Je úžasné, jako všechno, co píše paní doktorka Šimáčková, ale dovolte mi ocitovat alespoň dvě krátké věci. Jedna opět reaguje na maily nebo na to, co máte psáno v mailech, kdy je uzavíráno, že to, kdyby ta podmínka byla odstraněna, tak je to v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. To je názor Aliance pro rodinu. Paní doktorka Šimáčková a pan doktor Šámal a pan doktor Šimíček mají názor jiný. Ti si naopak myslí, že je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, že takové ustanovení v mezinárodním právu soukromém je.

Cituji: „Ústavní soud ustáleně judikuje, že při každém soudním rozhodováním, dotýkajícím se dítěte, je nutné zvažovat nejlepší zájem dítěte jako přední stanovisko. Podle čl. 3 odstavce 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními orgány nebo zákonodárnými orgány. Čl. 21 Úmluvy o právech dítěte dokonce vyžaduje, aby státy Úmluvy,“ což jsme my, „zabezpečily, aby se v souvislosti s rozhodováním o osvojení v první řadě bral do úvahy zájem dítěte. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti, týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování.“

Odkazem tady na to zdůvodnění tři ústavní soudci měli za to, že to ustanovení se má zrušit, neboť odporuje nejlepšímu zájmu dítěte. A na závěr to shrnuli asi do 3 vět, kterými uzavřeli v disentní stanovisko. A opět vám je ocituji:

„Neuznání této rodinné vazby,“ to znamená té vazby, která vznikne osvojením rozhodnutím cizozemského soudu, „je pak porušením práva nezletilých na ochranu jejich rodiny, jediné, kterou mají. V zájmu nejlepšího zájmu dotčených dětí je přece to, aby stát postupoval tak, aby se vztah dětí s jejich sociálními faktickými rodiči mohl rozvíjet a aby jim poskytl právní záruky, které v prvé řadě chrání právo na rodinný život konkrétních dětí, o nichž je rozhodováno.“

To bych prosím dal asi na úvod. A pak budu reagovat na obecnou rozpravu.